Nedávno proběhlá sportovní událost Mistrovství světa ve vzpírání, nám připomněla, že sílu a odhodlání můžeme vidět nejen na na stupních vítězů, ale také mimo ně, například na uměleckém plátně. Vybrali jsme několik současných umělců, kteří vzpírání vnímají jako zdroj inspirace a skrze to zkoumají nejen téma síly a vytrvalosti, ale také zranitelnosti, identity nebo maskulinity a feminity.
Joachim Lambrechts o překonávání sebe samého
Belgický malíř Joachim Lambrechts ve svém díle často kombinuje slovní hříčky odvážná hesla a pestrou paletu barev. Ve svých obrazech se dotýká tématu lidské identity nebo místa jedince ve společnosti. V jeho poslední výstavě v Kristin Hjellegjerde Gallery v Londýně byla k vidění série obrazů, ve kterých se na pestrých barevných pozadích objevují obličeje, obnažená svalnatá těla a vypracované končetiny silně pokryté populárními tatérskými hesly a motivy.
Mezi těmito díly můžeme najít i obraz s názvem Nothing Wrong with Getting Strong (Na posilování není nic špatného), který zobrazuje silnou paži zdvihující činku, za níž se na kontrastním růžovém pozadí značí nápis, podle kterého se dílo jmenuje. Lambrechts tak naráží nejen na možnost přehodnocení našeho pohledu a vztahu k síle a posilování, se kterým se mimo jiné pojí také řada stereotypů. Na tento fakt naráží sám umělec vytetovaným nápisem slova macho, které je ne náhodou umístěno přímo na vrcholu bicepsu.
Tímto způsobem nám Lambrechts ukazuje, že síla může být interpretována nejen jako fyzická schopnost, ale také jako forma sebevyjádření a identity. Obrazem nás vyzývá k přemýšlení o významu síly v našem osobním životě a tomu, jak ovlivňuje naši identitu.
Emily Furr a její Extra síla
Americká umělkyně Emily Furr se věnuje tématu síly ve své sérii obrazů nazvané Extra strength. Její malby se zabývají jejím trvalým zájmem o zobrazení strojů jako prostředku k vyjádření lidské existence. Stroje vkládá do prázdných prostorů, v nichž metamorfují a v jistém smyslu schematicky vyjadřující tvary lidské postavy.
Její inspirace částečně plyne z díla Francise Picabii, jehož fasinovaly mechanické a technické prvky, které následně začal zahrnovat i do svých děl. Tato díla často kombinovala abstraktní prvky s mechanickými figurami, ze kterých následně utvářel propracované kompozice. Furr si taktéž pohrává s kompozicí těchto strojů, ale jednotlivé stroje vidí jako „mužské“ nebo „ženské“ a pomocí kompozice vytváří jakési alegorie těla a mysli.
Obrazy působí často znepokojivým dojmem, všední, lidskému oku známé předměty jsou často na plátno umístěny v nečekaném měřítku nebo v kontrastu s dalšími prvky, zdánlivé vzduchoprázdno, které je obklopuje, působí, jako bychom skrze thliny každodenního života koukali na scénu, která se odehrává kdesi mimo planetu. Divák je často konfrontován se dvěma světy, lidským a tím technickým.
Přeměna kovu podle Cala Lanea
Kanadský umělec Cal Lane má jedinečný přístup k umění, přetváří průmyslové materiály, jako jsou ocelové nosníky, v jemné krajkové sochy. Zdůrazňuje tak kontrast mezi syrovostí kovu a technického světa a světa jemného, uměleckého.
Kov jako materiál bývá často spojován s mužskostí, přestože materiály samy o sobě nemají pohlaví. Lane přistupuje k tomuto materiálu s jemností a vytváří z něj různorodé objekty, jako jsou obří kalhoty, ponorky, sudy na olej či činky, zdobené krajkovými vzory. Tímto způsobem často klademe otázku patriarchálního vnímání společnosti, které přisuzuje neživým prvkům mužské nebo ženské charakteristiky, a ukazuje, že kov zůstává jen kovem. Zároveň zkoumá, jaké implicitní představy ohledně mužských a ženských prvků můžeme nevědomky udržovat v naší mysli, a přináší jedinečný přístup k transformaci materiálu a řemeslného zpracování.
Virtuální prostor Ryana Arthurse
Umělec Ryan Arthurs v sérii grafik nazvané Virtuální prostory, představuje zajímavou reflexi na vztah mezi digitalizací, sexualitou a identitou. V této sérii Arthurs používá digitální videozáznamy z gay pornografie a sítotiskem je přetřel. Výsledkem jsou vizuálně poutavé obrazy, které provokují diváka.
Tvary těchto překrytí odkazují na pixel, na to, co se děje na internetu. Pixel je jednoduchým stavebním prvkem digitálního zobrazení, Arthurs používá selektivní barvy z pozadí snímků, kde figury prolíná s prostorem. Výsledkem jsou statické postavy, jejichž strnulé pozice se stávají pevnou součástí prostoru, v němž se nacházejí. Muži na Arthurových obrazech se tak stávají pouhými pixely, a tím se nám ukazuje, že v digitálním věku mohou lidé často ztratit svou individualitu a stát se součástí masového proudu informací.
Jedna z hlavních myšlenek Arthurových prací spočívá v tom, že tyto statické figury a pixelové vzory sice maskují postavy, ale zároveň upozorňují na vztahy mezi těmito muži. Tím zdůrazňují napětí a touhu, která se skrývá za povrchem. Sexualita a digitální věk jsou hlavními tématy těchto obrazů, které rozdělují prostředí a postavu, a přinášejí na povrch různé vrstvy emocí a komplexnosti lidského prožívání.
Grafiky Ryana Arthurse nám předkládají provokativní pohled na to, jak digitální věk ovlivňuje naše vnímání identity, sexuality a vzájemných vztahů. Podobně jako digitální technologie musí i queer touha hledat svou cestu přes předem předepsané normy. A přesto nejjemnější pohled nebo akce (nebo pixel) může změnit celý snímek. Série nás tak nutí zamyslet se nad tím, jak digitální svět ovlivňuje naši realitu a porozumění sami sobě.
Keith Henning, rtěnky, činky i kolíky
Keramik Keith Henning, sídlící v Kapském Městě, přinesl do svého umění zajímavý pohled na tlak, kterému čelí gay kultura, a touhu po prezentaci "bezchybného" těla na internetu. Tento tlak na dosažení ideálu často zahrnuje snahu o zdokonalení vzhledu, což inspirovalo Henningovu neobvyklou kolekci keramických předmětů – válců, které jsou zakončeny keramickými interpretacemi činek, tubiček od rtěnky anebo análních kolíků.
Henningova díla nesou v sobě jak ironii, tak sofistikovanost a jsou značně odlišná od tradiční glazované keramiky, která má své místo v současném uměleckém trendu. Keramické předměty evokují části lidského těla díky použitým glazurám v tělovém odstínu, a ačkoliv dílo vypadá jako by bylo vyrobené strojově, jsou ve skutečnosti formována ručně a vypalována v samotném Henningově ateliéru.
Henningova práce přináší í do světa umění nejen estetickou, ale i společenskou a kritickou rovinu. Umělec se snaží upozornit na to, jaký je v dnešní společnosti tlak na dosažení dokonalosti, který se šíří prostřednictvím digitálního média, a jaké důsledky to může mít na naši identitu a vnímání sebe sama. Je to umění, které se dotýká aktuálních témat a vyzývá nás k zamyšlení nad tím, jaké hodnoty a ideály sledujeme ve světě digitálního věku.
Emma Stern a její Lava Babies
Emma Stern vyniká svým odvážným a nápaditým přístupem k umění. Její díla jako by pocházela z digitálního vesmíru, který obývají fantastické postavy jako odvážné elfky a policistky s prasečími nosy nebo lidské postavy se zvířecími hlavami. Tyto podivné postavy, které autorka něžně nazývá Lava Babies, jsou vytvářeny pomocí 3D modelovacích programů, které umožňují nekonečné možnosti tvorby v digitálním světě. Následně tímto způsobem kombinuje vizuální jazyk digitálního věku s tradiční technikou olejomalby na plátně, čímž umožňuje promlouvat k minulosti i současnosti, tradičnímu a novému.
Jedním z pozoruhodných děl prezentovaných v rámci výstavy Emmy Stern v galerii Revenge Body byl obraz, představující dívku v plném cvičebním nasazení. Na této umělecké kompozici je zachycena svalnatá ženská postava, jak sedí na fitness míči a svírá činky v rukou. Stejně jako další vystavená díla, i tento obraz spadá do širšího kontextu uměleckého zkoumání identity, sexuality a genderu v digitálním věku a skrze obrazy nám nabízí pohled na to, jak digitální svět a média ovlivňují naše vnímání vlastního těla a identity. Přestože mají Lava Babies odlišný vzhled, mají jedno společné téma: jsou sexy z vlastní vůle. Toto záměrné rozhodnutí umožňuje umělkyni a jejím dílům znovu definovat, že „být sexy“ může být součást sebevyjádření, a nikoli pouhá reakce na tzv. „male gaze“. Emma Stern nás tak skrze svá provokativní umělecká díla nabádá k zamyšlení nad vlastním vnímání tělesnosti a sebevýrazu.
