Vzhledem k tomu, že je fotbal už dlouhá léta široce sledovanou součástí lidského života, nevyhýbá se ani výtvarnému umění. Umělce vždy lákalo nejen zobrazení atmosféry na stadionech s davy diváků, ale také samotná hra, fotbalisté a možnost nahlédnout do zákulisí stadionů. Výrazným podnětem pro zobrazení kopané byla výstava fotbalového umění Football and the Fine Arts, která se konala ve Velké Británii v roce 1953. Později začal fotbal do umění pronikat ještě v dalším kontextu, a to jako globalizovaná komerční hra, spojená se společenskými jevy jako výrazná maskulinita či násilné chování skalních fanoušků.
Už kolem roku 1170 byl fotbal natolik populární, že se o něm v popisu Londýna zmínil arcibiskup Thomas Becket. Obliba hry sice rostla, jeho zobrazení ale bylo ještě po staletí spíše výjimečné. Mezi pár příklady z doby před kodifikací pravidel hry v roce 1863 lze zmínit například olejomalbu Thomase Georga Webstera vystavenou na královské akademii v roce 1839. Námětem dalších obrazů je kopaná jako venkovská zábava. Postupně se fotbal šířil také do škol a když získal popularitu jako profesionální hra, přibylo také výrazně jeho uměleckých zobrazení. V této době se kopaná stala tématem maleb Duncana Granta a Clarence Bretherika. Na obraze z roku 1897 zobrazil zápas v Lancashire, který obrovským davem fanoušků už připomíná dění na současných stadionech. Obrovské zástupy příznivců na stadionu ve Wembley v roce 1923 zase zobrazil William Reginald Howe Browne.
Menší zájem umělců o fotbal ve Velké Británii jednoznačně ukončila v roce 1953 výstava fotbalového umění Football and the Fine Arts. Ta definitivně prolomila bariéru mezi kopanou a výtvarným uměním a zároveň se začal fotbal objevovat i v jiných žánrech malby než jen čistě realistických. U příležitosti 90. výročí britského fotbalového svazu byli umělci vyzváni, aby vytvořili umělecká díla zobrazující jakýkoli aspekt fotbalu, nejen hru samotnou, ale všechny související aktivity.
Londýnská výstava podnítila zájem umělců o kopanou
Umělci tak zobrazili trénující hráče, nebo třeba náladu v šatně a samozřejmě taky fanoušky a atmosféru na stadionech. Například jeden z vítězů malířské kategorie Lawrence Toynbee se v obraze Trénink uprostřed týdne na Stamford Bridge zaměřil na přípravu hráčů, vítěz kategorie rytina a litografie Robert Tavener zase v díle s jednoduchým názvem Šatna nahlédl do zákulisí stadionu, stejně jako Hubert Andrew Freeth v obraze Watfordská šatna.
Z pohledu fanoušků na tribuně namaloval Alistair Grant obraz Sníh na Stamford Bridge. Na něm si lze všimnout zvláštnosti tohoto stadionu, jehož součástí byla až do roku 1968 dráha pro dostihy chrtů. Zvláštní perspektivu z místa hned za bránou zvolil Daphne Chart pro obraz Clapham Common zobrazující stadion na stejnojmenném jižním předměstí Londýna. Fanoušky scházející se k návštěvě stadionu Burnden Park zachycuje obraz Going to the Match od Laurence Stephena Lowryho. Doslova davy se pak valí na stadion Fratton Park v Portsmouthu na obraze Saturday Taxpayers od Geralda Cainse.
Od té doby se ve fotbalových tématech v umění vlastně zas až tolik nezměnilo. Umělci zobrazují hru jako takovou, fotbalisty, jejich fanoušky a atmosféru na stadionu a občas také nahlédnou do zákulisí fotbalových šaten.
Hra zachycená v zásadním okamžiku, nebo dokonalý záznam celého zápasu
Hru samotnou na svém obraze Any Wintry Afternoon in England zobrazil ve třicátých letech Christopher Richard Wynne Nevinson. Okamžik brankářova zásahu se od šest desítek let později v obraze s příznačným názvem Footballers podařilo zachytit Cecilovi Waltru Hardymu Beatonovi, který je jinak známý spíše jako fotograf. Zatímco se brankář ze všech sil snaží chytit míč, v pozadí už jeho protihráč slaví vstřelený gól.
Německý umělec Harun Farocki do detailu rozebral nejsledovanější zápas v historii, utkání mezi Francií a Itálií ve finále mistrovství světa v roce 2006. Dvou a půl hodinová video instalace nazvaná Deep Play se skládá z dvanácti velkých obrazovek, které sledují vývoj hry z rozdílných úhlů, třeba pohledem hráčů, trenérů, publika či policie. Všímá si i sledovanosti televizního přenosu či dění před stadionem.
Fotbalisty zobrazil i Picasso či Warhol
Příkladem zobrazení ladného pohybu hráče může být socha Footballeur od Pabla Picassa. Z fotbalistů se postupem času staly celebrity, a tak se jejich vyobrazení nevyhnulo ani populární kultuře. Takovým příkladem setkání dvou nesmírně slavných osobností je třeba Andy Warhol, který na svém obraze v roce 1970 zachytil brazilského fotbalistu Pelého. Kehinde Wiley, který se proslavil prezidentským portrétem Baracka Obamy, vytvořil zase portrét kamerunského útočníka Samuela Eto’a.
Fotbalové fanoušky za své téma ze současných umělců zvolila například britská fotografka Tabitha Jussa. Pomocí časosběrných technik zachycuje v sérii velkoformátových fotek Match day fanoušky před zápasem, všímá si jejich rituálů i pohybu jejím rodným Liverpoolem. Odlehčeně se pak na otázku fotbalového fanouškovství podíval P. J. Crook v obraze Armchair Supporters, zobrazujícím tři muže a psa před televizní obrazovkou, s nezbytnou plechovkou piva v ruce.
Současné umění se nevyhýbá kritice fotbalu
S fotbalem je také spojeno mnoho negativních jevů, ať už jde o chování fanoušků, nebo komercionalizaci a globalizaci. Na to vše upozornila v Miami v roce 2018 konaná výstava The World’s Game, která odráží roli fotbalu v souvislosti se sociálními a politickými tématy. Sleduje negativní stránky fanouškovství, vyhrocený nacionalismus i přehnanou maskulinitu provázející kopanou.
Jedním z takových kritiků je například newyorský umělec Hank Willis Thomas, který zpochybňuje soutěživou sportovní mentalitu a fanatické sportovní fanouškovství. Jeho socha Endless Column vytvořená z naskládaných fotbalových míčů odkazuje na stejnojmennou slavnou sochu Constantina Brancusiho, která připomínala oběť rumunských vojáků za druhé světové války.
Sport jako náboženství i tvrdá pouliční realita
Se svými díly vytvořenými z vyfouknutých fotbalových míčů visících v lustrech se výstavy zúčastnil také guatemalský umělec Darío Escobar. Ten ve svém díle hledá podobnost mezi sportem a náboženstvím, a to jak v Latinské Americe, tak na celém světě. Sportovci se podle něj v dnešní době stali pro mladé lidi tak významnými vzory, že se pro ně sport stává tím, čím bylo pro předchozí generace náboženství.
Další z latinskoamerických umělců, Martin Gordopelota, zobrazuje reálnou tvář pouličního fotbalu v Buenos Aires. V hlavních rolích jeho obrazů se vyskytují běžní lidé, často spíše chudí a při těle, kterým v ruce nechybí cigareta nebo lahev piva. Obrazy plné obyčejnosti a frustrace jsou ostrým kontrastem k nablýskanému světu profesionálního fotbalu.
Na machismus spojený s fotbalem upozorňuje umělec Robert Guerrera svými flitrovanými červenými kopačkami. Zkoumání maskulinity je tématem také pro Eddieho Peaka, který ve své performance Touch nechává hrát fotbalisty téměř nahé, oblečené jen do kopaček a podkolenek, čímž spojuje zkoumání maskulinity a sexuality ve sportu, stejně jako otázky ohledně nahoty v dějinách umění.
Problému fotbalových rowdies se zas věnuje polský umělec Marcin Dudek, který sám mládí býval skalním fanouškem fotbalového klubu Cracovia. Dudek tvoří objekty, koláže a v neposlední řadě také živé performance. Jeho tvorba se dotýká otázek moci, kontroly a násilí.
Pouliční umění oslavuje fotbalové hvězdy a kritizuje komerci
Fotbal, ať už pojímaný jako oslava oblíbených hráčů či kriticky, pronikl také do pouličního umění. Obě tyto polohy se výrazně střídaly například u příležitosti mistrovství světa ve fotbale v roce 2014 v Brazílii, kde se na ulicích potkávala oslavná vyobrazení hráčů národního týmu s mnohem ponuřejšími díly, která upozorňovala na to, že se přes sportovní nadšení zapomíná na sociální problémy země.
Zobrazení fotbalistů zdobí stěny napříč světem, od Velké Británii, přes Itálii až právě po Latinskou Ameriku. Když v roce 2017 ukončil fotbalovou kariéru kapitán klubu AS Řím Francesco Totti, vzniklo po městě hned několik murálů s jeho podobou. Diego Maradonu zobrazil umělec Jorit Agoch v Neapoli, kde slavný Argentinec strávil nejlepší léta své fotbalové kariéry. Maradonu ale samozřejmě nevynechali ani v jeho rodné zemi, v Buenos Aires je součástí velké nástropní malby, kde je spolu s Lionelem Messim a dalšími fotbalisty zpodobněný ve scéně připomínající Michelangelovo Stvoření Adama.
S objektem fotbalových branek zase si hraje mladý španělský umělec Ampparito, jehož pouliční práce různým způsobem mění známé objekty a tím zpochybňuje jejich významy a upozorňuje na absurditu s nimi spojených společenských jevů. Ve svém díle Goal tvarově upravuje fotbalové branky, které pro něj jsou důležitou vzpomínkou na dětství strávené na školních hřištích.
