Před dvaceti lety se v Národním divadle odehrál zázrak: opera Nagano

TEXT: MILAN TESAŘ

Člověk poslouchá jejich přerývaná vyprávění a návaly vzpomínek a dochází mu zázrak, který se stal. Vlastně nestal. Že pouhých čtrnáct let poté, co se strážci obrozeneckého odkazu dostali do sporu s režisérem Jiřím Nekvasilem a scénografem Danielem Dvořákem za jejich chagallovsky pojatou Prodanou nevěstu, se ve zlaté kapličce hrál hokej, křičelo se do-re-mi-fa- so-la-si-gól, jedna z rolí se jmenovala Puk, a přesto nedošlo k samovznícení budovy.

Duškovo kouzlo

Ačkoli, snadné to nebylo. Klíčovou roli sehrál fakt, že ti dva drzouni, kteří svou moderní Prodankou těsně po revoluci tolik vyděsili abonenty první scény, mezitím jakýmsi záhadným během událostí stanuli v jejím čele. Rovněž je důležité udržovat dobré sousedské vztahy. Herec, scenárista, improvizátor a neskutečně hravý člověk Jaroslav Dušek v Černošicích bydlel vedle uměleckého šéfa Jiřího Nekvasila. A tak možná – kdo ví – nabídka na autorskou operu proběhla přes sousedský plot.

„Okamžitě jsem se chytil,“ vzpomíná Jaroslav Dušek. „Jediné, co jsem nevěděl, o čem by to mělo být. Snil jsem o příběhu Promethea, ale netušil, jak jej uchopit. Věděl jsem, co nechci. V televizi jsem viděl operu ze současnosti, kde inženýr – tenor – zpívá árii o tom, že píchl kolo, což bylo vskutku nechtěně směšné. Až pak mi došlo, že opera potřebuje patos. Takový ten národní vzmach, který jsme se vším ‚českým‘ zažili po hokejovém vítězství v Naganu. Hned jsem se svěřil Martinovi, ale to víte, filigránský duch, skladatel soudobé hudby ticha, téměř neslyšných kompozic, kde když vrznete židlí, neuslyšíte nic. Myslel si, že si dělám legraci.“

„To je pravda,“ směje se Smolka, „navíc já a hokej. Brusle jsem nikdy neměl. Jediné, co jsem si pamatoval, že zkraje sedmdesátých let, během jednoho ze slavných zápasů se Sověty, jsem šel z klavíru, ulice byly prázdné, z otevřených oken bylo slyšet fandění, a když jsme jeli trolejbusem přes Jiráskův most, všichni cestující se nahrnuli dopředu k řidiči, aby slyšeli tranzistorák. Když Jarda přišel s operou, myslel jsem, že půjde o nějakou improvizační srandu, jakou jsme spolu dělali v divadle Vizita.“

Jenomže Dušek svůj nápad myslel vážně. Přátelé začali chodit na dlouhé procházky, Jarda plný nápadů vykřikoval první útržky árií, Martinovi se v hlavě líhly zárodky melodií a Petřínem zněl smích. „Bylo hned jasné, že půjde o operu o třech dějstvích,“ vzpomíná Dušek. „Začneme v šatně rozcvičkou, druhý akt budou samotné zápasy a ve finále se odehraje vítězný ceremoniál včetně hymny.“

Jakkoli se hoši bavili tím, že diváci Národního budou nuceni sledovat Ivana Hlinku, který v kabině burcuje hráče motivačním projevem „chlapi, chlapi, ukážem jim drápy“, řemeslně uchopili projekt s plnou vážností. Martin Smolka strávil nad partiturou dva roky. Skládal s chutí, povzbuzen velkorysým přístupem vedení divadla, které mu co do rozsahu orchestru a velikosti sborů dalo volnou ruku. Nic nebyl problém, což, jak se později ukázalo, byl pro samotné představení danajský dar. Ale o tom později.

V tuto chvíli hledá autorské duo odvážného borce, jenž by se ujal režie. A tady se ukazuje, jak užitečné může být i zdánlivě bohapusté plkání po jednom z představení divadla Vizita. Mluvilo se o tom, že vzniká nová opera a že se hledá režisér, načež Havelkova žena Alice propíchla: Ondřej přece vystudoval operní režii na JAMU. Pro jeho přátele šlo o informaci překvapivou, ale pravdivou. Ovšem neřeklo se B, že do té doby žádnou operu nerežíroval. Byl debutant, podobně jako tehdy „hradní“ výtvarník Bořek Šípek, jenž rovněž podlehl Duškovu entuziasmu a vytvořil kostýmy, které nespoutanost díla kongeniálně podpořily.
Fakt je, že Ondřej Havelka s přijetím nabídky váhal.
„Nedůvěřoval hudbě,“ zamračí se naoko Smolka.
„To ne,“ brání se Ondřej, „já se jenom bál debutovat jako operní režisér – a hned v Národním divadle, navíc s operou, která v sobě zjevně měla potenciál skandálnosti. Což se vzápětí potvrdilo.“

Stávka hudebníků

Ač to není v kraji zvykem, skladatel s libretistou na den dodrželi termín odevzdání díla. Na moment, kdy v deskách vstoupili s hotovou operou do honosné, pozlacené kanceláře uměleckého šéfa, Dušek nikdy nezapomene. „Nekvasil tam seděl a zjevně nevěřil vlastním očím. Zaskočila ho až dojemná Martinova důkladnost a taky v ten okamžik s mrazením zádech pochopil, že se TO asi skutečně stane.“

„Měli jsme tajný sen,“ vzpomíná Jaroslav Dušek. „Udržet operu na repertoáru alespoň rok a zahrát ji u příležitosti zahájení mistrovství světa, které se v roce 2005 mělo konat v Praze.“  Co čert nechtěl, informace o opeře Nagano nějak doputovala na hokejový svaz. Ten, alespoň soudě dle dobového tisku, zareagoval značně podrážděně. Ve Večerní Praze čteme titulek: Ukradli Nagano, zlobí se hokejisté. A v článku se pak čílí reprezentační manažér Zbyněk Kusý: „… Páni umělci mohli zvednout sluchátko a říct některým hráčům, že budou používat jejich jméno a image.“ Jenomže páni umělci to udělali, všichni hokejisté, kteří v příběhu vystupují, dostali libreto k nahlédnutí. Teď předběhnu a prozradím výsledné skóre: z hokejových legend dorazil na premiéru pouze Jiří Holeček, jak se ukázalo, náruživý milovník opery. A ohromně se bavil.

Hokejisté zpozorněli, ovšem situace byla stejně napjatá i na druhé straně minového pole. Ne všichni zaměstnanci divadla sdíleli progresivní operní choutky generálního ředitele a uměleckého šéfa. Mnozí se po přečtení díla přepnuli do režimu, že tuhle „recesistickou kravinu“ nějak přežijí. Jednoduše, živili v sobě naději, že ač divadlo plánuje pět repríz, představení zemře s premiérou.