Sáně jako součást umělecké instalace se v současném umění objevují poměrně často, kupodivu o dost méně často mají ale evokovat klasické asociace s nimi spojené, tedy zimu a sníh. Umělci v tomto jednoduchém nástroji, historicky jednom z prvních lidských přepravních prostředků, vidí pohádkový až mystický předmět, symbol dětství či pradávné doby, protiklad k dnešnímu automobilovému světu nebo prostředek záchrany v nebezpečí. Minimálně umělci, které vám nyní představíme.
Ocitnete-li se v nouzi, co byste chtěli mít zrovna u sebe? Podle Josepha Beuyse ideálně tři věci – deku, která vám zajistí teplo, ochrání vás před přírodními živly a navodí pocit domova, baterku jako zdroj světla a pomoc v orientaci, a velký kus tuhého tuku k výživě a tepelné izolaci.
Sáně Josepha Beuyse patří k ikonickým dílům a váže se k nim známý příběh umělcovy záchrany během druhé světové války, kdy se ho zraněného uprostřed krymské stepi ujal tatarský kmen a právě za pomoci saní, plstěné deky a tuku ho dokázal přivést zpět k životu. O pravdivosti celé legendy se vedou spory, zmíněné atributy však v Beuysově uměleckých vyjádřeních přetrvaly.
.jpg)
Roku 1969, tedy ve stejném roce jako vznikají zmíněné Sáně, vytváří Beuys také instalaci dvaceti čtyři saní nazvaných Smečka, které se energicky ženou ze zavazadlového prostoru vozu Volkswagen a nechybí na nich zmíněné symbolické předměty. V díle s ekologickým podtextem tvoří sáně protiklad dodávce, technickému výdobytku civilizace, která by ale v případě krajní nouze nebyla ani zdaleka tak účinná jako sáně. Podle Beuyse je zřejmé, že pokud chceme jako živočišný druh obstát, musíme se zbavit závislosti na industrializaci a obnovit kontakt s přírodou.
Beuysovi Sáně byly inspirací pro mnohé umělce, z těch nejsoučasnějších například pro Američana Gregga Gibbse, který vytvořil k Beuysově díle přímou paralelu, belgickou umělkyni Winnie Claessens nebo německého tvůrce Milena Tilla. Jeho Sáně vytvořené v letech 2021–2022 pokrývají loga automobilek komentující automobilový průmysl a problémy s ním spojené, jako je například otázka udržitelnosti. Objekt tvoří autorovy vlastní sáně z dětství. Také k užití loga automobilek ho inspirovala jeho dětská vzpomínka: „Staré dřevěné sáňky jsou z mého dětství. Našel jsem je v kolárně domu, kde jsem vyrůstal. Často jsem s nimi sjížděl opravdu strmý kopec, což nedopadlo vždycky dobře a vyžadovalo to trochu odvahy. Nějakou dobu jsem byl členem malého sousedského gangu a dělali jsme spoustu lumpáren. Jednou z obzvlášť drzých a hloupých zkoušek odvahy bylo ulomení hvězdy Mercedesu, kterou jsem si pak jako trofej schoval v dětském pokoji. Dodnes mám výčitky svědomí. Kombinace těchto dvou prvků je svým způsobem reaktivací těch vzpomínek z dětství, které byly spojeny s určitým rizikem. Umění se v zásadě příliš neliší – s každým novým dílem vstupujete do rizika.“
Sáně se dají vystavovat různým způsobem. Vleže jsou jasnou narážkou na Sáně Josepha Beuyse, a myšlenkově směřují do minulosti. Pokud sáně postavíme, svým postojem připomínají raketu a pomyslně se ubírají do budoucnosti.
Kanadský umělec Rodney Graham si ve svém díle přivlastnil obraz slavnostních královských saní z 19. století, které kdysi patřily Ludvíku II. Bavorskému. Na klasické dětské sáně umístil projektor, který na bílou zeď promítá obraz zdobného zimního kočáru. Obraz se donekonečna opakuje a je zbaven svého původního kontextu. Autor se zamýšlí nad vztahem uměleckého díla a jeho společenským prostředím. Dětské sáňky automaticky evokují vzpomínky spojené s dětstvím. Obraz slavnostních saní je s touto zkušeností v rozporu a nabízí zcela jiný obraz skutečnosti. Vytrhnutí díla z jeho přirozeného prostředí ještě podtrhuje možnost koupit si a sestavit celou instalaci, kterou umělec zájemcům nabízí.
Na Saních Paava Halonena, finského autora, který se proslavil citlivými instalacemi sestavenými z každodenních předmětů minulosti, se zase záhadná postava šamana s korunou z paroží a pláštěm tvořeným z pestrobarevných pruhů látky vydává do světa duchů. Sáně jsou taženy párem labutí, které mají znázorňovat psychopompy, bytosti, které doprovází duše zemřelých do posmrtného života. Autotorva díla vyvolávají otázku, jaký význam má pro nás naše kulturní dědictví dnes. Kolik nám toho zbývá společného s naší minulostí, když mnoho předmětů, které Paavo Halonen pro svá díla používá, zůstává dnešní nejmladší generaci diváků neznámá?
Do světa duchů nás svým dílem zavádí i český autor František Skála. Svého Lesojana, lesního ducha, umístil nejprve do svého komiksového příběhu Putování Vlase a Brady, a poté ho také stvořil, aby si ho každý mohl pořádně prohlédnout. Lesojan má tělo z bukových větví, průsvitnou kůži z pergamenu a jednu lyži, po které jezdí mezi stromy a svítí. O těch skutečných Lesojanech, se kterými se prý setkal, František Skála říká: „Strašně se mi líbí, jak Leosjani lyžují na své jedné lyži za soumraku. Není vůbec nic slyšet. Jen někdy tenké pískání, než se rozjezdí. A to ani když jezdí v bukových lesích po spadaném listí. Podle toho, z kterého lesa pochází, vypadá jejich kostra. Ve smrkových je z tenkých smrkových větviček, v bukových zase z buku. Málokomu se podaří je uvidět a tak jsem chtěl, abyste si ho mohli prohlédnout zblízka.“
