Počátky badmintonu se datují až do antického Řecka, což z něj činí jednu z nejstarších sportovních aktivit na světě. I proto poskytuje umělcům prostor nechávat rezonovat historická a společenská témata spojená s tradicí a národní identitou, ale slouží i jako hravá odpověď na přílišnou vážnost.
S jeho explicitním znázorněním se setkáváme na obrazech už v 18. století – italský barokní malíř Gabriele Bella zobrazil halu, kde zaujaté publikum pozoruje čtyřhru zpoza zábradlí oddělujícího hrací plochu od hlediště.
Téma badmintonové hry zpracoval také William Beechey (1753–1839), dvorní malíř královské rodiny Šarloty Meklenbursko-Střelické, který se věnoval i malbě slavných osobností a módních guru své doby. Na Portrétu Kennetha Dixona (cca 1790) ukazuje asi osmiletého syna londýnského advokáta přímo v akci; ocitáme se uprostřed dynamické scény, kdy chlapec právě vyhodil badmintonový míček a chystá se ho odpálit napřaženou raketou, oděn do francouzské módy pozdního 18. století. Herní prvky zde zastupují pokrokovou ideu dítěte jako svobodné bytosti na rozdíl od jeho využívání jako symbolu moci a statusu.
Kontrast mezi klasickou róbou doplněnou perlami a raketou s míčkem lze objevit na obrazech Alberta Josepha Moora (1841–1893). Právě nekonvenční spojování nesourodých prvků bylo důvodem rozporuplných reakcí a kritiky, které mu znemožnily národní uznání.
Na zmíněných historických malbách badminton představuje most k modernitě. V pojetí současných umělců se tato raketová hra objevuje v různých kontextech, ať už se jedná o prolínání kultur, prozkoumávání národního charakteru, komentář k univerzální zkušenosti s karanténou v covidovém období nebo dynamický prvek, který dokáže rozpohybovat okolní prostředí.
Za příbuzné badmintonu se uvádějí hry doložené na území Číny (5. století) nebo Japonska (8. století) a vyobrazení obdobné aktivity nalezneme dokonce ve starověkém Řecku. Sarindara Dhaliwala aktualizuje historickou malbu v díle At Badminton (1998), které nastoluje složité otázky původnosti. Na velkoformátovém díle nalezneme tři obrazy ženy v tradičním oděvu „sárí“ při badmintonové hře, která má v indické kultuře významnou roli.
Podle průzkumu z roku 2012 byl v Indii hned po kriketu druhým nejhranějším sportem a je spojen s několika profesionálními úspěchy v této oblasti (např. Saina Nehwal vyhrála 24 mezinárodních titulů, včetně bronzové medaile na Olympijských hrách v Londýně a P. V. Sindhu vybojovala na Olympiádě v Riu de Janeiru stříbro a v Tokiu bronz). Obliba tohoto sportu sahá do koloniální historie, a to do 60. let 19. století, kdy britští vojáci do indské hry zavedli nové prvky. Obměněná hra se nazývala poona podle města Puné, kde vznikla. Z tehdejší britské kolonie se moderní badminton přenesl do Spojeného království, kde se postupně rozšířil, a tak není divu, že si daný sport můžeme asociovat spíše s touto evropskou velmocí než s prostředím globálního jihu. Právě v Anglii získala hra také své dnešní jméno.
Další sérií děl vyrovnávající se s vlastní minulostí i jejím významem pro současnost je práce Julie Fullerton-Batten, která se ve fotografické sérii Korea (2013) zaměřuje na spojení tradiční korejské kultury s moderním světem. Prostředí moderní architektury Soulu je pozadím portrétů mladých Korejek oblečených do tzv. hanboků. Jedná se o tradiční oděv starý několik staletí, symbolizuje kulturní dědictví a jedinečnost korejského lidu. Badminton si často spojujeme s modernitou či dokonce současností, přitom jeho přítomnost najdeme i v hlubší korejské historii. Jeho spojení s habukem na jedné z fotografií tak sice může působit kontrastně, ve skutečnosti k sobě mají blíže, než by se bez větších znalostí korejských dějin mohlo zdát.
Záměrem umělkyně, jež se v dané sérii nevyhýbá ani politickému napětí mezi Jižní a Severní Koreou, je se pomocí typického oděvu ve spojení s tokijskými sceneriemi dotýkat často bolestné národní minulosti. I badmintonové pózy se divákovi stávají tlumočníky nostalgických vzkazů.
Za dvě současné instalace v podobě badmintonového míčku v několikanásobné velikosti je odpovědné další tvůrčí duo. Spisovatelka a kurátorka Coosje van Bruggen a její manžel, sochař Claes Oldenburg vytvořili obří plastiku (Shuttlecocks, 1994) pro Nelson-Atkins Museum of Art v Kansas City ve státě Missouri. Čtyři osmnáctimetrové míčky z plastu a hliníku jsou umístěny v trávě po obou stranách muzea, a budova tak připomíná síť přepažující hřiště. Pohrávají si tím s měřítkem architektonického objektu, jak je tomu i v případě zdeformovaného míčku v rotundě Guggenheimova muzea (Soft Shuttlecock, 1995), který jako by se prudkým nárazem zasekl mezi dvě patra a ztratil svůj původní tvar.
Návrh pro badmintonové objekty v Nelson-Atkinsonově muzeu byl přijímán se značnou nevolí ze strany Oddělení parků a rekreace v Kansas City – sochy prý zobrazují příliš všední předměty, což neodpovídá vážené lokalitě. Přesto byly sochy zrealizovány a jejich autoři si tedy mohou připsat vítězství nad konzervativními požadavky místních institucí. Na instalaci jde ocenit především hra s dispozicemi parku, i když se samotný míček bez kontextu celého site-specific provedení může zdát nezajímavý, nebo přímo kýčovitý. Celkový kontext i v souvislosti s instalací uvnitř Guggenheimova muzea však otevírá promyšlenost celého konceptu.
Německá dvojice Anne Pfeifer a Bernhard Kreutzer zpracovává téma badmintonu ve dvoukanálové videoinstalaci s názvem Badminton Solo (2019), a to v souvislosti s karanténní situací, kdy byly možnosti našich aktivit omezeny prostorem jednoho či v lepším případě několika pokojů. Záběr střídá pohled vždy na jednoho z umělců, jak drží v každé ruce jednu raketu a hraje sám se sebou badminton. Dvojice tak vypointovala osamění, které zažívalo mnoho lidí bez možnosti trávit čas společenskými aktivitami, mezi nimi i těmi sportovními. Zároveň ale přináší do karanténního smutku vtip a nabídku vzít uměleckou performance jako instrukci k uskutečnění vlastní domácí hry.
Umělecká díla, ve kterých je badminton zobrazen často překvapivě, mají sílu upozornit na jeho historickou protkanost různými kulturami i kolonizační proces a předávání mezi národy v průběhu století či koexistenci různých obměn hry v různých státech. Dávají tak zamyslet se nad přesahem evropského prostoru a zasvětit diváky do širších souvislostí. Jak je ale patrné z tvorby amerického i německého dua, badmintonové motivy můžou být realizátory obecnější idey svobody a rozpustilosti.
