S malířkou Jitkou Petrášovou jsem se setkala v jejím bytě v pražských Strašnicích, kde také tvoří. Obklopené obrazy jsme seděly na podlaze a probíraly její vztah ke sportu, k malbě i fakt, proč nešla na Akademii výtvarných umění v Praze hned po střední, ale počkala si na ni až do svých téměř čtyřiceti.
Děláme rozhovor pro magazín Sport in Art, začnu tedy přímou otázkou, baví tě sport, děláš něco?
Začala jsem minulý rok s jógou. Bylo to především kvůli tomu, jak byl člověk pořád doma, ale hlavně kvůli zádům. Se spolužačkou jsme se tam přihlásily jen tak z hecu a já jsem říkala, že to je snad poprvé, co jdu dobrovolně na tělocvik. Začaly jsme online a od té doby nám to zůstalo. Uvědomila jsem si, jak je to fajn. Taková meditace, kdy si člověk ukradne hodinu jen pro sebe.
Ptám se taky proto, že sport je častým motivem tvých obrazů. Najdeme u tebe vodní pólisty, chrtí závodníky, mistry Tai Chi… Někde jsem četla, že se v případě tvých námětů ovšem nejedná ani tak o fascinaci pohybem, jako spíš o averzi, kterou ke sportu pociťuješ už od dob tělocviku na základce. Prý jsou právě tyto malby pokusem o nápravu tvého vztahu ke sportu. Je to tak?
Témata, která ztvárňuji, vychází z mé osobní zkušenosti. Co se týče sportovních obrazů, z počátku opravdu vznikaly dost negativně. Koncept, kde ti na umělecké škole macho chlap diktuje, co budeš dělat, mi přijde úplně absurdní. Takže jsem místo toho raději chodila do hospody a měla pak šílenou absenci. Místo vysvědčení jsem tak šla rovnou dělat reparát. A to pokračovalo ještě na výšce, kde je povinný tělocvik. Kvůli absenci jsem musela psát seminárku s názvem Už mě záda nebolí a doplnit ji kresbami konkrétních cviků. Nápad s malbami sportovců vznikl ale až během korony. Spousta lidí mi tou dobou říkala, že něco sbírá, tak jsem si řekla, že si začnu dělat kolekci svých sportovců, na kterých si vykompenzuju svůj negativní vztah ke sportu. Vycházelo to tedy hodně z nadsázky, ale musím říct, že některé obrazy vznikly i z obdivu k tomu. Některé jsou třeba inspirované spolužačkou — musherkou (závodnice se psím spřežením). To mi přišlo fascinující, protože ona byla na jednom závodě jako jediná žena, křehká restaurátorka obrazů velící psímu spřežení.
Takže existují obrazy inspirované sportem v tom pozitivním slova smyslu.
Jo jo. Především pak pohyb zvířat, ta dynamika, to mě hodně baví. Zároveň třeba koňské dostihy — žokejové mi v těch oblečcích s brejličkami a čapkami přijdou trochu komičtí, ale koně jsou pro mě něco neskutečně elegantního.
Úplně poprvé jsem se setkala s tvou tvorbou na letošních zimních klauzurách AVU. Nevědomky jsem tvoje dílo potkala už po cestě, když jsem v kopci míjela Galerii na Miladě, kdes měla v té době výstavu. Vědomě pak na AVU, kde jsem mezi nainstalovanými díly studentů spatřila o zeď opřenou kupičku tvých obrazů seskupenou od největšího po nejmenší. Takhle dohromady ještě víc hýřily barvami. To byl asi ten moment, který přitáhl mou pozornost. Byl to záměr?
Ano, to byl záměr našich profesorů, kteří řekli, že bude vystaveno pár věcí, ideálně bezejmenných, aby to nutilo člověka dohledávat si informace a v těch obrazech se prohrabovat.
Tak v tom případě to krásně zafungovalo, protože přesně to se stalo mně. I když jsem se trochu ostýchala na obrazy sahat, stejně jsem si jimi prolistovala a pak si tě vyhledala na sítích. Pojďme se ale ještě na chviličku vrátit k té barevnosti. Nejvíc mě dostává právě ten gejzír barevných kombinací, expresivní projev, rychlé zkratky. Vidím ty jednotlivé vrstvy a říkám si, že ty jsi přesně ta malířka, jejíž videa na instagramu, kde je zachycený vznik a vývoj malby, bych se zaujetím sledovala. Jak bys popsala svůj proces malby?
Já bych tato videa nikdy nedělala. Pro mě je tvůrčí proces hrozně intimní záležitost. Během malování dokonce vyhazuju psa z pokoje. Maluju tak, že si pustím hudbu a tím se odfiltruju od okolního světa. A pak už to jde většinou samo, pak už jen vidím barvy a maluju. Mám tady takové pásy pláten a proto, abych jednak neplýtvala barvama, ale zároveň, abych si psychicky odblokovala respekt z čistého plátna, do nich občas sem tam utřu štětec, čímž si plátno odšpuntuju a už pak na něj můžu malovat a nebát se, že to zkazím. Během korony jsem si ale dělala výzvy, kde jsem se nutila malovat na bílá plátna a jela na první dobrou. Rychlý tah štětcem a když to nedáš tak je to zkažené. Ale jinak to začínám těmi pásy. Baví mě, jak vznikají jednotlivé vrstvy barvy, které se často, jak jsou lazurní, sčítají a přesycují se. Je to taková alchymie. Čekáš, až to zaschne a co z toho vyleze. Hrozně si to užívám. Takové koupání se v barvách.
Všimla jsem si, že používáš hodně tyrkysové, růžové, žluté.
Jo jo, ty obrazy jsou pak takové pozitivní. Já mám pocit, že se na obrazech vždycky projeví to, s jakou energií na nich člověk pracuje.
Takže obrazy, které jsi malovala smutná, vypadají jinak?
Pro mě je malování radost, takže když se necítím dobře, nemaluju. Vždycky se těším na ten den, kdy ráno vyvenčím psa, udělám čaj, snídani, připravím si muziku, na kterou se pak naladím a maluju. Třeba u nás v ateliéru se řídí tím, že by intuitivní malba měla být pod kontrolou, s čímž já úplně nesouhlasím. Já se totiž většinou nechám úplně unést. Malba je pro mě komunikace s obrazem, kdy si někdy s těmi postavami třeba i povídám.
Co u toho posloucháš za hudbu?
Poslední dobou třeba Bonnie Prince Billyho, ale i Velvety nebo Psí vojáky. Na tom jsem třeba půl roku v kuse malovala. Naučila jsem se je u malování poslouchat tolik, že u mě pak vznikal až jakýsi nepodmíněný reflex. A taky si ráda počkám na dobré počasí. V noci nemaluju, protože ty barvy jsou úplně matoucí oproti přirozenému světlu.
Vím, že se o věku v případě žen příliš nemluví, nyní si však myslím, že pokud jej vyzradíme, mohla bys mnohé inspirovat. Často slýcháme, že lidé něco neudělali, čeho v pozdějším věku litují. Myslím si, že nejhorší je umírat právě s pocitem, že jsme něco chtěli, ale neměli jsme na to dostatek odvahy. Rozhodla ses začít studovat AVU ve svých téměř 40 letech, bylo to spontánní rozhodnutí, nebo jsi tam chtěla vždycky? Jaká byla podpora nejbližšího okolí? Myslíš si, že by byl rozdíl studovat AVU hned po střední?
Pro mě byl ten proces docela složitý. Vystudovala jsem už jednu výšku v Budějovicích a pak mi umřel táta, takže jsem nemohla chtít po mámě, aby mi financovala studia v Praze. Pak do toho ještě přišly děti. Říkala jsem si sice, že možná už nejsem nejmladší, ale zároveň AVU pořád chci. Taky jsem se pořád trochu podceňovala, ale řekla jsem si kdy jindy než teď. Spousta lidí mě od toho odrazovala, ale fakt to za to stojí. I s těmi o hodně mladšími spolužáky mě to baví, máme si co říct, chodíme spolu i na pivo nebo na koncerty.
A dá se AVU stíhat ještě s dalšími aktivitami? Jak tam může studovat člověk, který má už nějaké závazky jako děti nebo práci?
Vždycky se to dá nastavit podle sebe. Sice je preferované malovat přímo na AVU, ale ve výsledku se nemusí. Já jsem jim vysvětlila, jak je pro mě proces malby intimní a oni mi vyhověli. Takže maluju doma, na AVU jezdím na přednášky. Prvák byl časově náročnější, ale později už si to člověk dokáže rozložit a vybrat předměty, které ti vyhovují. Prioritou je úterní celodenní ateliér, kde máš trávit čas s ostatními studenty, bavit se o těch věcech, konzultovat.
Maluješ teď víc? Máš pocit, že tě AVU posunula?
Mám pocit, že mě posunula hlavně ta intenzita práce. Zjistila jsem, jak jsou zbytečné mentální mantinely, které si uměle vytváříme. Čím víc si člověk věří, tím víc si troufá na složitější věci a najednou to jde. Před AVU jsem tolik nemalovala a teď mám pocit, že je to jako droga. Jakmile začneš pracovat intenzivněji, tak už pak nemůžeš přestat. K tomu mi hodně dopomohl covid. Vzniklo tolik věcí, nic mě nerozptylovalo. Někteří lidé v mém okolí mi říkali, že se na AVU přece vůbec nemusím hlásit, že mám malovat doma a domluvit si třeba jen konzultace. Ale AVU otevírá dveře ke kontaktům a k výstavám a já si chtěla prožít celý ten proces.
Proč sis vybrala zrovna ateliér Roberta Šalandy?
Já jsem původně chtěla k Michaelovi Rittsteinovi, protože mi je svou tvorbou blízký. Ale v době, kdy jsem se na AVU hlásila, už tam nebyl. Robert Šalanda mě oslovil svým textem na stránkách Akademie. Teď ve třeťáku ale začínám mít pocit, že už jsme si vzájemně všechno předali. Jsem tedy zrovna na stáži u hostujícího umělce Antona Vidokleho.
Máš pocit, že je na školách pořád cítit šovinistický přístup profesorů?
Myslím, že se to hodně láme. Taky tím, že je na AVU žena rektorka (historicky první ženou v čele instituce je nyní Maria Topolčanská). Místo Vladimíra Skrepla teď pravděpodobně přijde Adéla Součková, která mi přijde hrozně fajn. Tu vnímám jako další cestu, kterou se vydám. Jede si v duchu Vladimíra, kdy on nikoho do ničeho netlačí. Co má potenciál, podpoří, co mu přijde hloupé, taktně naznačí. Ale nechává často lidi, aby si na ty věci přišli sami. Nediktuje, jak to má vypadat a dává jim svobodu.
Dočetla jsem se, že nejsi jen malířka, ale taky ilustrátorka, grafička, oděvní návrhářka, majitelka fashion značky Odsvetlusky a malého knižního nakladatelství Knižnice Kodiak. Jak to stíháš?
Oblečení se věnuji už o dost míň, ale začal mě poslední dobou bavit modrotisk, dělám si vzor, používám válečky po babičce. Jeden čas mě to živilo, ale pak jsem si říkala, že se vlastně nechci udřít. Tak jsem to v nejlepším utla. Ve chvíli, kdy jsem se do toho už začala nutit. Ale měla jsem pak obavy, jestli se vůbec dokážu uživit uměním. Možná taky především kvůli tomu, že pocházím z malého města, kde ta možnost živit se uměním podle všech okolo neexistuje. Ale teď si říkám, že tomu stačí věřit a pak to jde. Někdy to může být hardcore. Nemáš sice nikdy jistej příjem, ale je to báječný. Taky mě hodně podporuje můj přítel.
Plány do budoucna?
To by se říkat nemělo. Nechávám tomu volný průběh.
Jitka Petrášová (*1981, Strakonice) se zabývá především velkoformátovou malbou. V roce 2019 začala studovat Akademii výtvarných umění v Praze v Ateliéru malby 1 pod vedením Roberta Šalandy. Má za sebou desítky samostatných i kolektivních výstav. Kromě malířství se věnuje také ilustraci, grafice, animaci, vlastní oděvní značce Odsvetlusky nebo knižnímu vydavatelství Kodiak. Její práce je zastoupena v Alšově jihočeské galerii, v řadě soukromých sbírek a ve sbírkách Prácheňského muzea v Písku.
