Malíř Jakub Špaňhel: Něco se stane

TEXT: PETR VOLF

Jiří Přibáň, právník, sociolog a esejista, zabývající se výtvarným uměním, o něm napsal: „Špaňhelův styl je nezaměnitelný a sebevědomý, takže současně dráždí a přitahuje diváky a kritiky doma i v zahraničí. Právě proto, že dokázal originálně navázat na soudobou středoevropskou malbu, patří Jakub Špaňhel mezi nejvýraznější malíře současné české výtvarné scény.“ Navštěvuji ho v pražském ateliéru na Královských Vinohradech, kde má každý dům vlastní identitu. Je znát, jaká byla kdysi, na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století, stavbám věnována  péče. Je ráno, malíř je navzdory pověstem o svém bohémství ranní ptáče, vstává před šestou. Chci si prohlédnout sérii obrazů s hokejovou tematikou, které budou na jaře vystaveny v Paláci Kinských, kde sídlí Národní galerie. Zatímco tak činím, Jakub s pomocníkem balí jiné malby na výstavu v holešovické galerii DOX, zaměřenou na reflexi Kafkova díla a poetiky v současném výtvarném umění. Jeden je tak velký, že se nevejde do dodávky, takže pro něj později přijede větší auto. „Není to nic neobvyklého,“ vysvětluje s klidem, když už sedíme na starožitné pohovce a pijeme kávu. „Přestože uvedu dopředu přesné rozměry, nakonec stejně nastanou komplikace.“ 

PV Jste pro mě dost záhadná postava. Vaši kolegové, kteří jinak nešetří slovy kritiky, s pokorou uznávají kvalitu vašeho díla a kritici vás nekritizují. Čím si to vysvětlujete?
JŠ Nevím, je to zvláštní, protože se pěstování vztahů v umělecké komunitě nevěnuju. Nikdy jsem si nedělal reklamu, nemám ani webovky. Mám ale štěstí, že za mnou nechodí jen klasičtí sběratelé, ale lidé, kteří mají peníze a chtějí si něco koupit. Prý si udělali průzkum a narazili na mě. Říkají většinou: „My tomu nerozumíme, současné umění jde mimo nás, ale vaše obrázky jsou asi jediné, které bychom si chtěli doma pověsit na zeď a pak se na ně dívat.“
Asi jsem v něčem lidový, možná srozumitelný.

PV Proč vás nezastupuje žádná galerie? Dnes je to rarita, protože každý umělec se už během studií zkouší s nějakým galeristou spojit.
JŠ Možná to je moje chyba, možná přednost? Dá se říct, že jsem své věci často prodával bez prostředníků, byl jsem v tomto ohledu sám za sebe. Sběratelé za mnou chodili už od prváku na Akademii výtvarných umění a byli zděšeni, že mi ještě není ani dvacet, takže je pro mě dnes těžko přijatelná představa, že bych měl nad sebou nějakého „ředitele“, který by mě usměrňoval podle toho, o jaké obrazy je zájem.

PV A přišel byste o svobodu.
JŠ Do jisté míry asi ano. Už bych nebyl svým pánem, jak jsem si zvykl. Ale je možné, že jsem ještě nedostal nabídku, která by byla natolik zajímavá, abych se vůbec myšlenkou na takovou úzkou spolupráci zabýval. Nejsem sám, mám asistenta, který mi napíná plátna, a když potřebuju, uklidí ateliér nebo přiveze materiál. Rozhodně se neženu do zvyšování produkce, takže na moje obrazy sběratelé čekají. Chci si zachovat malířský rukopis, nerozmělňovat ho nadprodukcí.

PV Kolik obrazů zvládnete za rok?
JŠ Namaluju jich desítky, jedu si své tempo a zájemci přibývají. Kdybych provozoval galerii, musel bych víc malovat. Ale to je jen spekulativní otázka, protože zatím se pohybuji jen na domácím trhu. Zaplaťpánbůh, čím víc u nás lidé bohatnou, tím víc se jich zajímá o umění.

PV Jaké „opravdové obrazy“ jste vnímal v dětství?
JŠ Vyrůstal jsem pod obrazy Antonína Chittussiho a Ludvíka Kuby, které měli dědeček a babička bydlící hned vedle nás ve dvouletkovém domě. Pocházeli z Českého Krumlova, do Karviné se dostali v souvislosti s dějinnými událostmi dvacátého století, nejprve je poznamenal nacismus, pak komunismus, ale nikdo je nedokázal připravit o jejich kulturu, kultivovanost a jakousi vznešenost.

„

Sjel jsem do jezera a po zadním kole se spouštěl pod hladinu, dokud jsem měl vzduch v plicích. Je to strašně příjemné, jezdit pod vodou, i když mi to nikdo nevěří.“

PV Jak jste si tehdy představoval vlastní budoucnost?
JŠ Jednoduše. Kam moje paměť sahá, vždycky jsem chtěl být malíř, nikdy jsem nemusel měnit rozhodnutí a nikdy jsem nelitoval. Už ve čtyřech letech jsem namaloval kohouta podle Josefa Lady. Maminka i babička byly radostí bez sebe a začaly mě podporovat. Malování mě bavilo zdaleka nejvíc, nic se mu nevyrovnalo. Jako dítě jsem viděl v televizi film o Francisku Goyovi, který se zbláznil, ale mě inspiroval v tom, že jsem si stejně jako on dal na hlavu svíčku a zkoušel v noci malovat při jejím světle. Jako by to bylo včera.

PV Podle čeho jste se učil?
JŠ Kreslil jsem hlavně kopie renesančních mistrů podle Dějin umění od Pijoana, které byly před revolucí velmi ceněné
a maminka mi je objednávala. Ale přesto jsem měl širší zájmy. Jako kluk jsem byl herpetolog, v paneláku choval hady, užovky, vlastnil jsem i jednu anakondu, tři hroznýše královské, ještěrky, žáby, jezdil po burzách a sháněl nové přírůstky, ale nikdy jsem neměl jedovaté druhy, protože to se smí až od osmnácti.

PV Co vás na herpetologii nejvíc přitahovalo?
JŠ Nejlepší bylo vytváření životního prostředí zvířat. Bylo to podobné, jako když malujete obraz. Akvárium nebo terárium musí mít charakteristickou krajinu, scenerii. A já se snažil, aby byly co nejzajímavější a zvířatům se v nich líbilo. Jim to bylo asi jedno, ale mně ne. Pohled do akvária mě fascinoval, byl lepší než sledování televize. Máma mě od nich musela odhánět, protože takové pohledy byly zajímavější než se učit do školy předměty, které mi byly ukradené. Nejednalo se o ztracený čas. Možná jsem se tak naučil vnímat světlo a později vše uplatnil při malování vnitřních prostor kostelů: na začátku všeho byla nejspíš akvárka.

PV Teď přijde dost důležitá otázka: Sportoval jste?
JŠ Celé dětství jsem lítal venku, pouličně sportoval v Karviné, chodil bruslit, hrál házenou, která je v Karviné populární, protože má špičkový ligový tým: klidně jsem si stoupl do branky před barákem a pálili na mě o sto šest. Nebál jsem se. Taky jsem jezdil hodně na kole, desítky kilometrů denně na favoritce i horském kole. Byl jsem jediný, kdo se nebál jezdit na kole pod vodou, protože se všichni báli, že by o ně přišli.

PV Na kole pod vodou? O tom jsem ještě neslyšel…
JŠ Prováděl jsem to v takzvaném Karvinském moři, které v minulosti vzniklo zatopením důlních poklesů spodní vodou. Sjel jsem do jezera a po zadním kole se spouštěl pod hladinu, dokud jsem měl vzduch v plicích. Je to strašně příjemné, jezdit pod vodou, i když mi to nikdo nevěří. Jsem trochu šílenec, ostatní měli strach o kolo, ale mně to bylo jedno, nakonec jsem kolo vylovil, a když mě to přestalo bavit, jezdil jsem zase po souši. Jako sportovec jsem byl spíš průměrný, ale pravdou je, že kamarádi, s nimiž jsem sportoval, byli skoro profesionálové, a tak byl mezi námi přece jenom rozdíl. Měl jsem rád pohyb, ale nikdy mě nebavilo dívat se na sport v televizi, což pokládám za ztracený čas. To si jdu raději zasportovat sám.

PV Ani hokej v Naganu jste nesledoval?
JŠ Tak tomu se člověk nemohl vyhnout! Nagano nese zesílené vzpomínky nejenom proto, že tenhle turnaj přesahoval sportovní hranice, ale také vzhledem k tomu, že v Českém rozhlasu všechny naše zápasy komentoval můj švagr Miroslav Augustin. Hokejové obrazy jsem pojal jako poctu českému hokeji, udělal jsem je v národních barvách, zároveň se jedná o abstrakci. Všechny tři obrazy jsou v barvách české vlajky a také vzpomínkou na stolní hokej, který hraju od dětství doteď. Když zavřu oči, vidím malé hřiště, jak jsem je tehdy seshora mohl obsáhnout.

PV Hokejové obrazy ale nejsou vaše první díla se sportovními motivy. Pamatuji si, že jste také namaloval kupříkladu portrét Miroslava Tyrše, zakladatele Sokola.
JŠ Ten jsem dělal u příležitosti sokolského sletu v roce 2018. Téma mě zaujalo, protože nešlo jen o samotného Tyrše, ale také o obrazy starých sokoloven, k nimž chovám úctu. Jedná se o krásné budovy, někteří lidé si dokonce myslí, že se dívají do interiérů chrámů. I když místo oltáře stála koza, přes kterou cvičenci skáčou. Mimochodem, v sokolovně bych si uměl představit ateliér. Ještě předtím jsem dělal několik obrazů inspirovaných Jizerskou padesátkou, když jsem namaloval krajiny s lyžemi zapíchutými do sněhu.

PV Jste běžkař?
JŠ Ne, ale před nějakými deseti lety jsem se rozhodl koupit si lyže. Zašel jsem do speciální prodejny a po dvou hodinách strávených s prodavačem vyšel nejen s lyžemi, ale i se vším, co k lyžování patří. Zkrátka po všech možných i nemožných slevách jsem tam nechal asi sto tisíc. Chtěl jsem být perfektně vybaven. Musím přiznat, že lyžování mě sice baví, kopec sjedu, aniž si ublížím, i černou sjezdovku, ovšem není to vášeň. Nicméně pobyt na horách je mi příjemný. Nejraději mám pohledy z okénka restaurace na lyže zapíchnuté ve sněhu. Vždycky jsem je chtěl namalovat, ale pořád jsem to odkládal…

PV Oceňuji, že ze své tvorby neděláte vědu a neteoretizujete. V tom se spousta umělců vysloveně vyžívá.
JŠ Já to ani neumím. Nejsem na teorii intelektuálně nastaven, není mi vlastní. Stejně vždycky záleží na divákovi, co na obraze vidí. Je to prostě rozhodující, veškerá autorova slova jsou zbytečná. Nejsem analytik, jsem syntetik, už když jsem měl na umělecké škole rozebrat dílo, měl jsem problémy. Prostě vezmu štětec, barvy, maluju a snažím se, aby obraz držel pohromadě.

PV Na Akademii výtvarných umění vás učil jak Jiří David, tak Milan Knížák, což jsou dvě osobnosti se silnými egy. Jak jste se s nimi vyrovnával? 
JŠ Nechtěl jsem studovat vyloženě malířství, chtěl jsem vyzkoušet jiné výtvarné disciplíny, jiné prostředky vyjádření. Vlastně mě zajímala analýza tvorby, protože mi byla vzdálená. Hlavně jsem poslouchal, co se kolem mě děje a říká, zkoušel konceptuální tvorbu, ale ta mi nikdy nešla, takže nakonec to dopadlo pokaždé tak, že jsem se rád vrátil k obrazu. Dodnes se pamatuju, že se některé moje obrazy líbily Jirkovi Davidovi i Milanu Knížákovi. Říkali podobné věci, i když každý svým jazykem. Určitě na mě měli tenkrát vliv, podobně jako Jiří Georg Dokoupil, s nímž jsem měl během studií v letech 1998 až 2001 společný ateliér na Václavském náměstí 13.