S blížícím se termínem letošního ročníku Velké pardubické se ohlédneme za zobrazením koní a dostihového sportu v historii. Ta je opravdu dlouhá a sahá až k pravěkým malbám a antickým sochám, veliké obliby pak koňské náměty dosáhly v 19. století. Dojem prchavého okamžiku na závodišti zobrazovali romantičtí malíři i impresionisté, pro futuristy zas koňský běh přinášel možnost zaznamenat rychlý pohyb. Zásadním zlomem pak bylo použití fotografie. Věděli jste, že kůň nikdy nemá všechny nohy ve vzduchu? Přitom to dokázal už v roce 1878 díky důmyslnému systému fotoaparátů podél trati Eadward Muybridge. Zájem o zobrazení koní mezi malíři, grafiky a sochaři neustal dodnes, a tak se můžete na dostihové závodiště přenést nejen v Pardubicích či v Chuchli, ale i v mnohých českých i světových galeriích.
Zobrazení koní provází výtvarné umění už od pravěkých nástěnných maleb a časté bylo také v období antiky. Již tehdy umělce fascinovala souhra zvířete s člověkem, jak je vidět třeba na bronzové soše vozataje z 5. století před naším letopočtem, která byla nalezena v Delfách. Kůň byl vyobrazen i v mnoha renesančních a barokních dílech, ať už jde o motivy bitev či jezdecké sochy, kde ale sloužil hlavně jako symbol moci.
Impresionisté zobrazovali náladu dostihových závodišť
Fascinace pohybem koně přišla až později, v době po průmyslové revoluci, kdy kůň přestal být prostředkem práce a dopravy, zato se rozšířil dostihový sport. Koňské závody se v 19. století staly zdrojem inspirace romantických umělců i impresionistů jako Théodore Géricault, Manet, Degas či Toulouse-Lautrec, ale také George Stubbs, Alfred Munnings, Benjamin Marshall, James Ward, Henry Thomas Alken, James Pollard a John Frederick Herring.
Jednou z prvních významných maleb na téma koňských závodů byl obraz Dostihy v Epsomu od Théodore Gericaulta z roku 1821. Ten zobrazuje čtyři jezdce s koňmi zachycenými ve skoku, kteří mají ve vzduchu natažené přední i zadní nohy. Takovouto pozici, kdy se téměř vznáší vzduchem, ve skutečnosti kůň při skoku nikdy nedosáhne, což ale bylo možné zjistit až později s rozvojem fotografické techniky. Tento obraz Gericault namaloval při svém pobytu v Anglii, kde rovněž vytvořil množství litografií koní.
Pod vlivem fotografie a japonských dřevorytů začal prostředí dostihů a eleganci koní zobrazovat také Edgar Degas. Ten se nejprve zaměřil na barevnost a atmosféru dostihového prostředí, postupem času pak začal zkoumat především pohyb koní a jejich anatomii.
Právě zobrazení pohybu a prchavého okamžiku fascinovalo na koňském světě také zakladatele impresionismu Édouarda Maneta. Příkladem takového přístupu je obraz Dostihy v Longchamp z roku 1865. Postupem času umělec upustil od věrného zobrazení zvířat a lidí, zato přibývá výrazných čar a zmatku zdůrazňujícího překotný pohyb koně v závodu.
Na impresionisty navázal francouzský malíř Henri Toulouse-Lautrec, který se přiblížil k secesi svým stylem i náměty z nočního života Paříže, nebo právě z dostihů. Na závodiště bral umělce už v dětství jeho otec, ke koním jako motivu ho ale přivedl jeho učitel René Princeteau, který maloval zejména zvířata a jezdce v dynamickém pohybu.
Fotografie dokázala zamrazit i koňský běh
Velkým zlomem ve zobrazení pohybujících se koní byly počátky využití fotografické techniky a možnost zachycená koně v rychlém pohybu fotoaparátem. To se poprvé podařilo v roce 1878 Eadwardovi Muybridgemu ve fotografické sekvenci s názvem Kůň v pohybu. O pohyb se začal zajímat v roce 1873, kdy se bohatý chovatel koní Leland Stanford vsadil o 25 000 dolarů, že se v určitém stadiu koňského klusu ani jedna ze čtyř nohou nedotýká země. Právě to Muybridge dokázal sérií obrázků na mokrých kolódiových deskách vytvořené pomocí 24 fotografických přístrojů. Ty postavil v pravidelných intervalech kolem dráhy, přes níž položil provázky, které běžící kůň přetrhl a tím se uvolnily pružinové závěrky fotoaparátů.
Pohybem, rychlostí a dynamikou se zabýval umělecký směr futurismus, fascinovaný možnosti techniky a moderního života. Pohyb koně byl dobrou příležitostí zobrazit dynamiku scény, kdy v podání futuristů nemá běžící kůň čtyři nohy, ale obrovské množství překrývajících se končetin, jak se míhají v průběhu času. Dílem, kde lze dobře pozorovat současné zobrazení všech fází pohybu je třeba Rudý jezdec od Carla Carrá.
Kůň byl zásadním námětem také pro německého malíře Franze Marca. U tohoto expresionisty a spoluzakladatele umělecké skupiny Der Blaue Reiter nešlo ale o zobrazení pohybu, ale spíše o zachycení pocitů a vnitřního světa zvířat. K tomu mu sloužily jasné barvy a zjednodušení tvarů, vyjadřující emoce a harmonii přírody. Pracoval také s barevnou symbolikou a jeho modří koně, úzce napojení na název skupiny „modrý jezdec“ mají symbolizovat pravdu, moudrost a rozjímání.
Sochy i skleněné portréty koní v českém prostředí
Koně zobrazovali také čeští umělci, mezi nimiž měl snad největší zaměření na tento motiv Emil Kotrba. Malíř a grafik, tvořící nejvýrazněji v 60. a 70. letech 20. století, byl sám aktivním jezdcem, trenérem a rozhodčím jezdeckých soutěží. Kůň tak byl opravdu jehož hlavním motivem, díky čemuž vznikla rozsáhlá kolekce stovek grafických listů, kreseb i maleb. Kromě toho se věnoval také ilustracím a tvořil dostihové plakáty. Třikrát se dokonce podílel na návrzích poštovních známek, v roce 1956 právě na téma Velké pardubická steeple-chase.
.jpg)
Také v díle sochaře Michala Gabriela má kůň pevné místo. Sám má k těmto zvířatům vztah a v roce 1980 se dokonce angažoval při pomoci v záchraně chovu huculských koní na Janově hoře v Krkonoších. Ve veřejném prostoru jste Gabrielovy bronzové koně mohli vidět například v křížení ulic Kafkova a Wuchterlova v Praze 6 v Dejvicích, kde jsou součástí řešení náměstíčka s vodní kaskádou.
Atmosféru dostihového závodiště dobře vystihl Michal Pěchouček ve své sérii ...krátce ze sportu z roku 2002. V osmi obrazech v ní zobrazuje příběh dostihového jezdce od jeho kolize při závodě a následného pádu až k usmíření se soupeřem.
Naopak na vztah člověka s koněm se zaměřuje autorka perforovaných tisků Alena Kučerová. Ta zobrazuje krajinu středočeského Polabí ze sedla svého koně vlastní grafickou technikou, v níž nejdříve kombinovala samostatné perforované body se suchými jehlami, později přešla k použití perforovaných čar a linií či geometrického rastru. Kromě výsledných tisků prezentuje také samotné plechové matrice.
Portrétní sochy koně tvořil sklář Václav Machač, který byl známý pro své realisticky pojaté skleněné portréty boxerů, cyklistů, žokejů, zápasníků a automobilových závodníků. Téma koní zobrazoval Machač také ve svých expresivních kresbách.
Současné umělce koně nepřestávají fascinovat
Motivu koně se rozhodně nevyhýbají ani současní světoví umělci. Momenty z dostihů zachycuje například Australan Jo Felber, tvořící vlastní kombinovanou technikou vycházející z fotografie, kterou ale rozbíjí na jednotlivé díly a kombinuje s malířskými postupy. Vznikají tak díla kombinující nehybnost momentu zachycenou na fotce a dynamikou spojování jednotlivých dílčích fragmentů.
Téma koní a dostihů využívá také Tchajwanský umělec Shih Yung Chun, který ve svých obrazech a trojrozměrných dílech kombinuje inspirace a předměty běžného života do surreálných scén, jako tomu je i u díla z dostihové prostředí Merry Horse Racing Combo z roku 2015.
Z dalších lze zmínit třeba z Ruska pocházející umělkyni Evgeniyi Buravlevu, která v díle Horse race pracuje s klasickou malířskou technikou. Dostihovým prostředím se nechal inspirovat také Američan David Shevlino, který v 21. století zůstává věrný klasické olejomalbě. Téma koní proniklo i do díla Grahama Gillmora, které má ke klasickému pojetí naopak daleko a jehož malby jsou založené na textu a pracují s propojením vizuálního a lingvistického významu. I v současnosti tak zobrazení koní a téma dostihového sportu prostupuje napříč různými uměleckými styly.
.jpg)
Výtvarníci se často inspirovali také pády koní, podívejte se na tento článek.
