Milan Jurčina: zatím se na umění pouze rád dívám, než abych ho kupoval

Už ve svých 17 letech jste začínal v Kanadě, kde se započala vaše kariéra. Poté Boston, NHL (tam jste odehrál prý 451 zápasů), New York, olympiáda, mistrovství světa… Kdy jste se vrátil zpátky do Evropy? 

Odcházel jsem z domova už v šestnácti letech. Patnáct let jsem potom žil v Kanadě a v USA. Vrátil jsem se do Evropy asi v jednatřiceti. Žil jsem ve Finsku, Rusku, Švýcarsku. Když jsem se vrátil z Ameriky, chtěl jsem zkusit každou evropskou ligu, což se mi podařilo. Tedy až na jednu, Švédsko. Jinak jsem si ale poputoval po celém světě. 

Usadil jste se poté v Česku, kde jste za Spartu odehrál poslední tři roky, je to tak?

Ano. Momentálně jsem už třetím rokem v Čechách. Možná tři sezóny a něco. Před pár měsící jsem skončil. Jsem teď důchodce. 

Mít odpracováno v tomto mladém věku je docela výhra. Jak se cítíte? 

Dobře. Myslel jsem si, že s tím budu bojovat, ale je to fajn. Člověk je 25 roků zvyklý dělat jednu věc na denní bázi, v podstatě stereotyp, a zničehonic s ním sekne. Musí si pak najít nějaké činnosti, které ho naplňují, aby se doma nezbláznil. Ale je to dobře, vyhovuje mi to. Moje tělo už si potřebovalo odpočinout, už to bylo bolavé a více mi to bralo, než dávalo. Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí. 

Určitě si ale chodíte i tak občas zahrát. 

To chodím. Dvakrát do týdne si jdu zahrát s partou kamarádů. Tedy už jen pro zábavu, nezávodit, bez tvrdé drezury. 

Nechybí vám cestování?

Konečně teď cestuju, jak bych chtěl. Během sezóny jsem nemohl. Byli jsme jako kosmonauti, náročné časové posuny, délka přeletů a přejezdy autobusem. V Americe se většinou jezdí autobusem. Mám tedy teď volno a chystám se na dovolenou. Těším se, až si oddychnu. Člověk si teď vynahrazuje to, co se mu nedostávalo 30 roků před tím. 

Ta dřina tedy stála za to a teď máte dostatek času si pořádně odpočnout. Máte kromě dovolené ještě nějaké jiné plány? 

Chtěl bych teď především odpočívat a dát tělu čas se opravdu dát dohromady. Plánuji určitě zůstat u hokeje. Ne úplně trénovat, ale spíš pomáhat tam, kde jsem hrával. Nechci o tom zatím moc mluvit, mám něco rozjednané a točí se to kolem hokeje. 

Narodil jste se na Slovensku, konkrétně v Liptovskom Mikuláši, který je jen kousek od Vysokých Tater. Vyrůstal jste obklopený horami, je možné, že vás prostředí ovlivnilo v tom, jakou kariéru jste potom volil? 

To si nemyslím. Začal jsem s hokejem v devíti letech a pak jsem měl asi nějaké velké štěstí, že se mi už v 16 podařilo jít do Ameriky. Vyhlídl si mě jeden skaut, manažer, líbilo se mu, jak hraju a vybral si mě do zámoří. V juniorkách už potom chodí NHL skauti, kteří mě pak vzali s sebou do velkého hokeje. 

„

To je jedno, jestli si člověk vezme do ruky štětec, nebo si obuje na nohy brusle – ponoří se do svého světa. Rozdíl je ten, že malíř si tu situaci řídí sám, nás je tam jako hráčů víc, a tak každý musí přidat ruku k dílu.

Hrál jste také na mistrovstvích světa a jako reprezentant na olympiádě. Jaký je rozdíl mezi těmito zápasy a těmi v NHL? Teď nemyslím technicky, spíš pocitově. 

Ano, byl jsem na šesti mistrovstvích a třech olympiádách. Je to naprosto speciální, bojujete pro krajinu. Líbí se mi na tom také to, že se tam u jídelního stolu setkáte s lidmi z úplně opačné strany světa a s těmi se pak spřátelíte. Na klubové bází je to čistě práce. 

Jaké to pak pro vás bylo, když jste se z Kanady přestěhoval do USA, byla to velká změna? 

V Kanadě jsem byl od 16 do 19, opustil jsem tehdy svou rodinu a přijel do rodiny úplně cizí. Starali se o mě jako o vlastního. Bylo to nejprve hodně zvláštní, kluk ze Slovenska přijede na letiště do Kanady, kde ho čeká cizí rodina. Neuměl jsem ještě pořádně anglicky, takže to bylo poměrně náročné. Ale to jsou všechno zkušenosti, které vás ve škole nenaučí. V 19 jsem pak odjel do Bostonu, kde už jsem se o sebe musel postarat sám, najít si byt, zařídit si ho... To už jsem uměl anglicky tak, že jsem si uměl zařídit seriózni věci. Když jsem přišel do Kanady, ještě nebyly mobily, musel jsem si koupit telefonní kartu. Nefungoval ani intenet. Volal jsem tenkrát našim a brečel jak želva. Člověk ale musí něco vytrpět, neudělal bych zpětně nic jinak. Zkušenosti nadevše. 

Plánoval jste před těmi pár lety, že se přestěhujete zpátky do Evropy, konkrétně do Česka? 

Těch pár roků zpátky jsem si myslel, že zůstanu v Americe. Mám tam kamarády. Ti ale postupně začali mít svoje rodiny a přestávali mít čas. Začal jsem potom přemýšlet, co budu dělat, až skončím s hokejem. Uvědomil jsem si, že je mi Praha vlastně nejbližší. Město, odkud pocházím, má asi dvacet tisíc obyvatel, což je člověku najednou po tom, co žije v Bostonu, v New Yorku, ve Washingtonu, malé. Rodinu mám z Prahy dojezdově pět hodin, jezdí za mnou i kamarádi. Praha je krásná a pro to povolání, na které se chystám, je ideální. 

Co pociťujete během hry? Máte pocit, že utíkáte trochu do jiného světa? Je možné najít určitou paralelu s uměním, kdy se při tvorbě člověk tak trochu odpoutává od všední reality?

Myslím, že ano. Já to vnímám dost podobně. To je jedno, jestli si člověk vezme do ruky štětec, nebo si obuje na nohy brusle – ponoří se do svého světa. Rozdíl je ten, že malíř si tu situaci řídí sám, nás je na to, jako hráčů víc, a tak každý musí přidat ruku k dílu. Všichni máme ale na konci výsledek, za kterým nás to táhne. 

Slyšela jsem o vás, že máte rád umění. Přece jen sedíme zrovna v galerii vaší kamarádky. Co je na tom pravdy?

Mám rád umění. Když mám možnost, zajdu si na výstavu. Možná tomu až tak moc nerozumím, ale miluju na obrazy dívat. Ale myslím, že jde hlavně o to, jak to na mě působí. Šel jsem se naposledy podívat na výstavu na Staroměstském náměstí a najednou zjišťuji, že jsem tam už čtyři hodiny. Koukáte na jeden obraz třeba deset minut a úplně vás to pohltí. Pár měsíců zpátky jsem byl v galerii MoMa v New Yorku, kde je šest pater umění. První dvě patra s obrazy od Picassa, Van Gogha, vašeho Kupky, potom jsou to ti novodobější, jako Warhol... Když mám tu možnost, chodím do galerie velmi rád. 

Kdy jste se o umění začal zajímat a co vás na něm baví?

Začalo to v Americe, ještě když jsem byl mladý. Měli jsme tam staršího spoluhráče, který do umění investoval a často nám o tom vykládal. Zpětně, teď najednou v jeho věku, konečně začínám chápat, o čem tenkrát mluvil. Naučil mě umění vnímat, říkal mi, čeho si mám všímat. Bylo tam více takových spoluhráčů, kteří o umění mluvili, ale především jako o investicích. Sám jsem se ale ještě neodhodlal nějaký obraz koupit. Nejsem asi ten typ sběratele umění. Neříkám, že se do toho nikdy nepustím, mám také kamarády umělce, kteří dělají skvělé věci, zatím se ale na umění pouze rád dívám, než abych ho kupoval. Možná jsem do té fáze kupování ještě nedošel. Pořídil jsem si však zrovna byt a je pravda, že chodím, hledám inspiraci a přemýšlím, co na stěnu. 

Však si teprve užíváte první dovolenou, možná na to ten prostor teprve přijde. Je nějaký umělec, kterého máte v oblibě? 

Než že bych měl oblíbence, vnímám umění na základě toho, jestli mi dokáže zprostředkovat příjemné pocity, jestli je to dobré pro moje oko, zda mi to dokáže přinášet klid. Je mi v podstatě jedno, jestli to dílo stojí pět korun nebo tisíce, záleží mi na tom, jak se při něm cítím. 

Myslím, že to už můžu prozradit, ale na příští rok chystáme s platformou Sport in Art výstavu ve spolupráci s Národní galerií, která se bude týkat právě hokeje. Přijdete? Zajímalo by vás konkrétně umění, které je inspirováno vaším sportem?

Určitě. Pokud budu zrovna v Česku, tak určitě přijdu. Myslím, že kdybyste zavítala do kabin hokejových hráčů, byla byste příjemně překvapená, kolik z nich se zajímá o umění a kolik by jich velmi rádo na takovou výstavu zprostředkovávající jejich vášeň přišlo. 

O takovém Ivanovi Hlinkovi, který má dokonce svou sochu před stadionem v Litvínově, je známo, že sám maloval. Jeden z nejvýznamnějších českých umělců Zdeněk Sýkora dokonce prý hrával hokej závodně, stejně jako Karel Malich. Jak je to ve vašem případě? Zajímá vás výtvarné umění i prakticky? 

Musím se přiznat, že ačkoliv umění mám velmi rád, výtvarná výchova byla pro mě na škole nepřítelem. Nezvládl jsem ani nakreslit vázu s kyticí, prostě jsem nevěděl jak. Ale chápu, že jsou umělci, kteří sportují, tělo také potřebuje sílu na ta velká umělecká díla. 

Měl jste vlastně velké štěstí, že jste si už dětství vyprofiloval, co budete dělat a podařilo se vám to. Asi jste byl jeden z nejlepších. 

Měl jsem velké štěstí. Podle mě každý malý kluk, který si jako malý hokejista obuje brusle, chce být hráčem NHL. Mně to naštěstí vyšlo. V NHL je dohromady asi 600 hráčů a na světě miliony hokejistů. Měl jsem velké štěstí, že se mi to podařilo na devět krásných let. Přineslo mi to spoustu zkušeností, poznal jsem mnoho skvělých lidí, dokonce i takové, které jsem před tím znal jen z obrázku. 

Myslíte, že výtvarník dokáže pocit hokejisty na ledě vystihnout líp než třeba fotograf?

Viděl jsem hodně fotek hokejistů, ale nejsem si jistý, jestli se to dalo vnímat jako umělecké dílo. Spíš to bylo zachycení momentů při hře. Malba je jiná. 

Moc děkuji za rozhovor. 

Přečtěte si také rozhovor s Evou Adamczykovou o tom, které umělce má nejraději a která díla jí visí doma na stěnách.