Mám pro něj slabost. Dílo Zdeňka Němečka (1931-1989) vznikalo od konce padesátých let minulého století, kdy ukončil studia na Akademii výtvarných umění, až do osmé dekády, v níž se na samém jejím sklonku jeho životní pouť naplnila. Těžko najdeme srovnatelně kvalitního autora, který by dokázal ztvárňovat sportovce v takové intenzitě, jako se to během třicetiletého období podařilo Zdeňku Němečkovi. A klidně se můžeme podívat do světa. Jeho sochy jsou v Mnichově, Mexico City nebo Tallinu. I když sám aktivně nesportoval, dokázal proniknout do pohybové podstaty nejrůznějších sportů, ať už šlo o atletiku, cyklistiku nebo skoky do vody. Nejvíce jej však přitahoval hokej, právě z tohoto prostředí se zrodily Němečkovy památné sochy.
1959
Jako první vysochal v devětapadesátém roce hokejového brankáře, a to v klasické pozici, kdy v ostražitém postoji vyčkává, až na něj půjde střela. Brankář provedený v sádře ještě nemá ani helmu, ani masku, tenkrát se na bezpečnost hráčů příliš nehledělo a postavit se do branky představovalo zkoušku odvahy: musely stačit betony, vyrážečka a lapačka. Socha byla umístěna před funkcionalistickým stadionem na ostrově Štvanice po dobu konání mistrovství světa, na kterém československý tým obsadil třetí místo, a pak se zase vrátila do umělcova ateliéru na Libeňském ostrově. V depozitáři vedle studia, které využívá sochařů syn Jan, známý designér a architekt (Olgoj Chorchoj), je dodnes. Vzhledem ke křehkosti materiálu, jakým je sádra, zůstává z plastiky spíše torzo. Možná jeho čas ještě přijde, člověk nikdy neví.
1972
Ikonické dílo je takové, které získalo všeobecnou proslulost a představuje svého druhu archetyp. Nemusí se nic vysvětlovat, každý je zná nebo je mu alespoň povědomé. Bezesporu to platí o soše Hokejista před sportovní halou na holešovickém výstavišti. Zdeněk Němeček v něm podal charakteristiku všech hokejistů, kteří prožívají okamžik vítězství, ať už po vstřelení branky či po vyhraném turnaji. Hokejista budí respekt, připomíná novodobého rytíře, jenž má místo brnění chrániče, místo koně brusle a místo meče drží v pravici hokejku. Dlouho se vedou spory, podle koho umělec sochu modeloval, podle legendy se inspiroval slovenským reprezentantem Jozefem Golonkou, ale Jan Němeček, sochařův syn, k tomu poznamenává, že jeho otec tím chtěl odbýt zvědavé dotazy novinářů. Ve skutečnosti šlo o „souhrn“ všech hokejistů, které osobně poznal a viděl v akci. V hale, před níž stojí, získali českoslovenští hráči třikrát titul Mistrů světa. Hokejista jim připomněl, jak povznášející může být úspěch. Jeho model je nyní vystaven na přehlídce Na led! v pražském Paláci Kinských, v němž Národní galerie představuje až do 27. října díla s bruslařskou a hokejovou tématikou. Pro tuto konzervativní instituci jde o revoluční počin, neboť je to poprvé, co se odhodlala ke „sportovní výstavě“.
Když socha na sklonku šedesátých let vznikala, zašel se na ni podívat Oto Pavel, který pak sepsal portrét Zdeňka Němečka nazvaný Pán se zlatou hokejkou. Nejprve totiž byla vytvořena menší varianta jako trofej pro nejlepšího hokejistu roku, která se jako Zlatá hokejka předává dodnes. „Bude to soška pravidelně udělovaná – v malém nejlepšímu hokejistovi roku – a ve velkém bude stát před Sportovní halou v parku Julia Fučíka. Pan Němeček vytvořil během několika měsíců pět malých soch a bude dělat dál, až najde tu pravou. Ta poslední se zdá nejlepší. Hráč právě vstřelil branku, má pootevřená ústa, jak vydechuje námahou a zadržený vzduch, a ještě nemá možnost prožít tu radost, že kotouč skončil v síti, ale už v tom ta radost trochu je, a tak je v tom všechno. I sportovní pohyb i krása. Jen hokejka nad hlavou snad někoho zarazí, protože se to nemá dělat, ale je to kumšt a kumštýř má právo a snad také musí zachytit především pravdu a pravda je, že se to dělá. A Zlatá hokejka navíc vystoupí do popředí. Na začátku jsem se bál na Zlatou hokejku podívat, abych nebyl zrazen, teď už se nebojím. Chtěl bych ji mít na své vykládané bedně vedle madony s Jezulátkem a malovaným medailónkem krále z hradu Křivoklátu.“ Portrét vyšel v časopise Gól ve čtvrtek 20. března 1969 na straně 9 a v jde o ojedinělý výkon spisovatele Oty Pavla, který jinak o umělcích referoval minimálně.
1989
Hokejista byl před pardubický zimní stadionem umístěn až v roce 1990, po smrti Zdeňka Němečka, ale byl odlit v devětaosmdesátém. Svou tvorbu tedy uzavřel sportem, kterému se nejvíce obdivoval. Ačkoliv umělec při zrodu sochy trpěl hlubokými depresemi, které vyústily v sebevraždu, zhoršující se psychický stav se na výsledku nijak neprojevil. Ba naopak. Z Hokejisty vyzařuje klid a vyrovnanost, s přehledem sleduje dění kolem sebe a vyhlíží, kam vzápětí vyrazí, aby vyřešil vzniklou herní situaci. Možná se chystá vystřelit. Na hrudi nese písmeno „C“, což znamená, že je kapitánem a z týmové hierarchie zastává nejvyšší post. Své spoluhráče stmeluje. Je zosobněním fyzické zdatnosti a pohybové kultivovanosti, působí jako typická klidná síla: jako by věděl, že všechno dobře dopadne. Sochařské pojetí je nadčasové, podobně jako z většiny děl Zdeňka Němečka. Plastika dostala důstojné místo: má kolem sebe dostatečný prostor, takže je možné ji prohlížet z nejrůznějších úhlů pohledu. Kdykoliv se ocitnu v Pardubicích nebo jimi alespoň projíždím, nikdy nevynechám příležitost a u stadionu se zastavím, abych sochu zkontroloval. Nabírám u ní síly a přemýšlím o Zdeňku Němečkovi, který miloval sport jako žádný jiný sochař. Nikdy ji tomto místě neviděl, ale jsem přesvědčen, že by s ním byl spokojen.
Další postřehy Petra Volfa ze světa umění a sportu si můžete přečíst zde.
