Zpověď Romana France, fotografa Václava Havla, starých sokolů a dalajlamy, ale především lidí, které dokáže přemluvit téměř k čemukoli.
TEXT: Martina Fridrichová
FOTCE PODŘIZUJU VŠECHNO
Já jsem vlastně tělocvikář. To víš? Byl jsem sportovec do svých jedenadvaceti nebo dvaadvaceti let. Každý den jsem chodil na tréninky, a k tomu navíc do posilovny. Někdy jsem tam byl dokonce dvakrát denně. Měl jsem velké ambice, že ze mě bude profesionální sportovec. Chodil jsem na sportovní fakultu, kde pro mě všechno bylo snadné, všechno mi šlo. Nemusel jsem se moc učit, a tak jsem měl spoustu volného času a začal s focením, které mě postupně od sportu začalo odvádět. Zjistil jsem, že sport a fotografování jsou dva úplně odlišné světy, a zdálo se mi najednou, že nejdou skloubit, a to především tou neuspořádaností.
Když dělám fotku, podřizuju tomu všechno. Fotím, kdy je potřeba, když chci, vyvolávám, upravuju… A tak se mi do života plného disciplíny vnesla z ničeho nic neuspořádanost. Najednou jsem sportu nevěnoval veškerou pozornost. A došlo to až tak daleko, že jsem ho opustil úplně. Tedy aspoň na profesionální úrovni. Začal jsem ho mít rád jen ve formě, kdy mě neženou ambice, ale kdy si to užívám. Kdy chci být fit a cítit se dobře. Nechtělo se mi najednou vyhrávat a mít nejlepší časy. Přišlo mi důležitější, než za kolik něco uběhnu, že mám z běhu dobrý pocit. Sportovní fakultu jsem přesto úspěšně absolvoval, a na chvíli se dokonce stal tělocvikářem. Dlouho jsem u toho ale nevydržel.
VĚCI SE NEVZDÁVAJÍ
Přál bych si sport a umění líp skloubit. Sport mi pomáhá, je pro mě v životě hrozně důležitý. Můj děda, který mi věnoval můj první foťák, vždycky říkal, když to v televizi nějakému fotbalistovi nešlo: „To je ale umělec.“ Tyhle dva světy se fakt prolínají. Díky sportu se teď dokážu líp soustředit, mám větší vytrvalost a píli. Pamatuju si, že i při tréninku, kde bylo například dvanáct úseků čtyři sta metrů s meziklusem, jsem už po dvou čtyřstovkách nemohl. Ale jak jsem chtěl být lepší než ostatní a viděl, jak ostatní ještě běží, neřekl jsem si nikdy, že na to kašlu, vždycky jsem trénink nějak dal. Myslím si, že přesně takovou disciplínu jsem si přenesl i do fotky. Že se věci nevzdávají, že se musí vždy dokončit a musím se s nimi umět poprat. To je pro mě v každém ohledu velmi důležité.
„
Pár let jsem chodil například s myslivci na hon. Fotil jsem je nebo jim pomáhal s propagací plesu, především jsem je ale dlouho pozoroval. Fascinovali mě, protože jsem jejich svět vůbec neznal!
Věnoval jsem se hlavně atletice, běhal 100, 60 a 200 metrů, chvíli jsem si dokonce pohrával s desetibojem. Teď sice pořád chodím běhat, ale už jen dost spontánně a nárazově. Daleko míň, než bych chtěl. Ale pořád mě to baví. Vždycky se po běhání cítím skvěle. Je ale těžké najít si čas.
CHARISMA STARÝCH SOKOLŮ
Sport se každopádně promítá i do mých fotek. Asi je to tím, že k němu mám tak blízko. Jako dítě jsem chodil do Sokola, u nás na hřišti nás staří sokolové učili v bílých tílkách a modrých kalhotách skákat do písku. Pamatuju si, jak jsem tam pořád zlobil a jednou otravoval učitele tolik, že mě začal honit. Ujížděl jsem mu na kole, ale i když byl opravdu hodně starý, chytil mě. Říkal jsem si, že na sportu fakt něco bude. Postupem samozřejmě zapomněl. Pak v době, kdy jsem už fotil, jsem jednou šel kolem sokolovny v Brně na Kounicově, kde zrovna cvičili starší lidé. Propojil jsem si tenhle vizuální zážitek se starou vzpomínkou a nějak mě to přitáhlo. Přijde mi hodně zajímavé, že sokolové cvičí v každém věku. Není to jen díky sportu, tito lidé totiž mají velmi zajímavou vnitřní energii. Většina sokolů, které jsem potkal, měla v sobě jakousi životní moudrost, sílu a nadhled. Chodil jsem tam potom častěji, pozoroval je a pak i fotil. Od dalšího starého sokola, dědečka mého kamaráda, jsem se pak úplnou náhodou dostal do Sokola v New Yorku. Ten děda se kdysi poznal na sletu se sokolkami z New Yorku, i když neuměl jejich řeč. Začal jim pak v češtině psát pohledy z lázní, které si ony překládaly a pak mu odepisovaly. Když jsem se mu pak jednou svěřil, že chci jet do New Yorku zkusit štěstí s focením, dal mi na ně kontakt, že se o mě postarají. Tak jsem tam jel a seznámil se s nimi a ony mě opravdu ubytovaly.
Začal jsem tam pak jezdit často. Spával jsem v tamější sokolovně, kterou si postavili v roce 1860 sami sokolové. Ta byla původně součástí české čtvrti, které se říkalo Yorkville. Kdysi byla v sokolovně hospoda, dělaly se v ní svatby a chodilo se tam po práci. Teď už tam česká komunita neexistuje. Ve stejné sokolovně prý nějakou dobu spal i Miloš Forman, když emigroval z Československa. Měl jsem od ní klíče a žil takhle v New Yorku. Dnes jsou moje fotky těchhle starých sokolů ve sbírkách amerického Kongresu.
Můžete si pořídit aktuální číslo nebo si tištěný magazín výhodně na rok předplatit.
