Petr Vaňous: Bylo by ideální, kdyby sportovci chodili do galerií a umělci na sport

Když vás organizátoři Art Grand Slam oslovili jako kurátora vůbec první výstavy tohoto projektu, co vás jako první napadlo, řekl jste si hned, že do toho jdete?

Musel jsem se dlouze zamyslet nad spojením sportu a umění, protože jsem podobný projekt nikdy nedělal, nikdy jsem nad tím ani takto neuvažoval. Přemýšlel jsem samozřejmě nad vztahem pohybu a umění, nebo pohybu a formy a podobně. Vlastně mě to příjemně překvapilo. Pátral jsem pak ve své paměti. Připomněl jsem si, že jsem taky kdysi sportoval, dokonce jsem i závodně plaval a poměrně úspěšně běhal štafetu, takže pro mě to byl trochu návrat v čase a možná právě na základě toho jsem se rozhodl vaši nabídku přijmout. Téma projektu má pro mě vzpomínkový rozměr, ale zároveň mě sport zajímá samozřejmě také jako diváka.

Na základě čeho jste vybíral umělce na výstavu Art Grand Slam? Když bych měla jmenovat, vybral jste jména jako Michael Rittstein, Milena Dopitová, Dalibor David, Lubomír Typlt, Paulina Skavová, Michal Cimala, Pavel Šmíd, Alena Andrlová, Jakub Janovský a Jitka Petrášová. 

Snažil jsem se vybrat autory, v jejichž práci  se pohyb nebo sport vyskytuje už v minulosti. Někteří z nich jsou i aktivní sportovci. Jiní zase vůbec! A hlavně mě zajímala vazba na podtitul projektu: „Uvnitř pohybu“. Hraje tu totiž roli určitá forma psychologizace. Když člověk vstupuje do nějakého soutěžení, tak prochází celým komplexem pocitů, které v člověku cosi vyvolávají, nebo mohou vyvolávat. Proč se rozhodne dělat sport rekreačně, nebo dokonce vrcholově? Zajímá mě toto rozhodnutí z nějakého komplexnějšího hlediska. Proč má člověk tuto ambici? A co prožívá, když ji naplňuje? Myslím si, že se dá toto téma nějakým způsobem vysledovat i ve výtvarné formě. Na základě tohoto jsem vybíral autory, kteří by k tomu mohli mít blízko, nebo mají určitou citlivost, která je buďto  na straně sportu, nebo s ním polemizuje. 

Přijde vám zajímavý celkový koncept projektu Art Grand Slam, propojení kurátorského výběru zavedených umělců a opencallu? Má to zase výhodu objevování nových talentů, v rámci takto úzkého tématu..

Určitě. Myslím si, že to je podnětná koncepce. Etablované autory doplní umělecký dorost. Rozryjí se obnovitelné zdroje pohybu, tentokráte uměleckého.  

Opencall pro umělce do 30 let tedy budete vyhodnocovat vy?

Ano, aby to dávalo jako výstavní celek smysl, budu open call vybírat z pozice kurátora. 

Výstava má navíc ještě specifický formát v tom, že se nejdříve uskuteční v pražské galerii Smetana Q a poté bude prakticky přesunuta do Českého centra v Paříži při příležitosti olympiády. Těšíte se? Jsou to přece jen dvě odlišná místa, trošku odlišní návštěvníci. 

Určitě půjde vždy o jiné publikum a také jiné prostory. Proto výstavu nevnímám, jako premiéru a reprízu téhož projektu, ale jako dva autonomní výstupy, které budou reagovat na dvě různá prostředí. Ještě přesně nevím, jak se budou lišit, ale lišit se zákonitě budou.. 

Historicky první výstava Art Grand Slam bude tedy pod vaší taktovkou a ponese název Uvnitř pohybu. Mohl byste nám téma výstavy trochu přiblížit? 

Uvnitř pohybu je pro mě symbol toho, že nejen sportovec, ale také umělec je uprostřed nějakého dění, když vytváří obraz, sochu, cokoliv. Je uvnitř nějaké rozehrané situace. Během tohoto procesu na chvíli zapomíná sám na sebe, stejně jako sportovec při nějakém sportovním výkonu. Je uvnitř situace a chce ji vyřešit co nejlépe ve svůj prospěch. Samotná tvorba je částečně vědomý a částečně nevědomý proces, ale je to pohyb. Nemůže to být nic pasivního, ale naopak aktivní hledání. Když se „to něco“ najde, tak se proces uzavře a vytvoří se umělecký tvar, vznikne dílo, artefakt. A to mě na tom zajímá, protože si myslím, že jsou v těchto dvou světech určité analogie. A já se je budu snažit tímto projektem hledat, a to jak pro diváky, tak sám pro sebe. 

Jak se vám pracuje s tématem, které propojuje umění a sport? Díváte se na téma jako na určité osvěžení současné umělecké scény nebo jako na něco, co tu bylo vždycky?

Výstava by především neměla být ilustrací sportů. Tomu odpovídá také výběr autorů. Nechtěl jsem, aby jeden dělal atletiku, druhý fotbal, třetí plavání…. Naopak, chci, aby se tu tematizoval sám pohyb . Nejen sport sám, nebo vztah sportu a umění, ale i sportu jako nějakého aktu prožívání. A to si myslím, že je vlastně hlavní podtext mojí koncepce. V tomto vidím daleko širší potenciál, než ilustrovat jednotlivé olympijské disciplíny. 

Propojení umění a sportu dokáže otevírat témata. Je to podle mého názoru docela kvalitní nástroj k tomu, jak na některé věci upozorňovat. 

Navíc se tu nabízejí taková témata, jako je třeba soutěž nebo výkon. Pojmy, které samozřejmě souvisí se sportem, ale také souvisí s celou současnou společností. Mohou iniciovat mnoho otázek a možná je proto dobré je nějakým způsobem kriticky revidovat. Myslím si, že právě vztah umění a sportu k tomu může mít co říct.

Dá se podle vás v umění soutěžit? V rámci projektu Art Grand Slam proběhne i vyhlášení umělecko-sportovních počinů roku v oblastech jako literatura, film, veřejný prostor…  

Soutěžit se dá ve všem, nebo se lze soutěže ve všem zřeknout. Myslím si, že tady je určitý zájem o to, najít silné projekty, které mají vazbu na témata související se sportem, ale zároveň nemusí být vyloženě sportovní. Jsem zvědav na  jednotlivé kategorie. Například mě zajímá souvislost literatury a sportu. Určitě to jde, když si vzpomenut na Otu Pavla nebo Petera Handkeho. 

Myslíte si, že se právě díky tomuto propojení mohou do galerií dostat i lidé, kteří často práh těchto institucí nepřekročí? Protože je to pro veřejnost srozumitelnější? 

Možná by bylo ideální, kdyby sportovci chodili do galerií a umělci na sport. Ale nelze v tomto směru paušalizovat a někomu něco vyčítat. Dneska jsou tyto aktivity možná vnímané velmi odděleně, ale všechno může být pouhým zdáním. .

„

Myslím si, že narativ sportu nebo pohybu a umění je vzájemně prostupný. A myslím si také, že může v důsledku vést k tomu, že dojde ke sblížení těchto dvou oblastí, které se zdají být velmi odlehlé. Existuje spousta anekdot na sportovce v uměleckém prostředí a taky si dokážu představit, že umění zase sportovce vůbec nezajímá. Ale třeba jsou to jenom předsudky

Pamatuju si, že pro mě byl velmi zajímavý okamžik, když na výstavu, kterou jsme loni organizovali při mistrovství světa ve veslování, přicházeli v podstatě jen závodníci a my od nich pak měli velmi pozitivní zpětné vazby. Viděl jste galerii zaplněnou lidmi ve sportovních dresech. 

Důležitou podmnožinou sportu a umění může být prezentace a reprezentace. Umění vzniklo, kromě potřeby něco vytvářet, také jako způsob určité konkrétní reprezentace. Nějaké ideje, nějakého názoru, nějakého dialogu nebo někoho, kdo umění sbírá, takže sběratele. Reprezentace je samozřejmě také sportovní termín, jako národní reprezentace a tak podobně. Těch pojmů a narativů, které jsou společné, bude podle mého názoru vyplouvat na povrch čím dál tím víc a doufám, že k tomu přispěje i tento projekt. 

Mělo by umění být především pochopitelné? Nebylo vždy umění  tak trochu o krok napřed před zbytkem společnosti, aby kladlo otázky, které bychom si jinak nedávali?

Umění, aby plnilo svoji funkci, by mělo něco otevírat. Mělo by mít přesah. , Umění není statická ilustrace nějakého stavu, předpisu nebo východiska. Mělo by otevírat nějaký nový názorový horizont. Myslím si, že umění může pomoci v tom, vnímat sport jiným způsobem. A bylo by samozřejmě skvělé, kdyby v důsledku umění oslovilo i samotné sportovce. Myslím si, že v přirozenosti všech lidí je vnímat sám sebe v nějaké interpretaci. Spousta lidí se nechává fotit například na dovolené, při různých výročích, narozeninách, na svatbách, nebo při jiných společenských rituálech. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Když vyhraje sportovec, běží pak s věncem na krku kolem stadionu, fotí se na stupních vítězů, objímá se s fanoušky… to jsou všechno formy reprezentace. Jde teď o to, jakým způsobem je schopná vizuální kultura tento moment triumfu zachytit, zastavit a proměnit v cosi nadčasového. Jak je schopná reflektovat sport a jeho prožívání z jiného úhlu pohledu. 

A jak to máte momentálně se sportem vy sám? Sportujete? 

V současnosti jsem na tom se sportem poměrně mizerně, ale míval jsem k němu blízko. V dospívání jsem dokonce reprezentoval svou školu ve štafetě nebo na krátkých běžeckých tratích, účastnil jsem se různých soutěží, třeba běhu na lyžích, a bavilo mě to. Docela jsem v sobě měl dětskou potřebu soutěžit.  

Víceméně souhlasím s myšlenkou kalokagathie. Jak jsem uvedl v jedné citaci doktora Křička, bývalého učitele tělocviku na pražské Akademii výtvarných umění, který tvrdil, že tělo je katedrála duše a že i malíř před stojanem potřebuje mít tělo v pořádku, jinak nevydrží stát tolik hodin před plátnem. Na tomto se nic nemění a platilo to jak v antice, tak kdykoliv jindy. Ve zdravém těle, zdravý duch. To ale neznamená, že mě nezajímá i odvrácená strana této „dokonalosti.“ 

Je něco, co podle vás chybí českému současnému umění?

Sebevědomí a přirozený kontakt se zahraničím, který by mu toto sebevědomí přirozeně dodával. České umění by nemělo mít žádné komplexy, protože si myslím, že (a teď budu mluvit jako sportovní komentátor) výkony českého umění a českých umělců jsou skutečně na vysoké úrovni. Potřebují jenom zaznít v jiném prostředí a dostat se do mezinárodního kontextu. Vplynout tam jako ryba do vody… Stejně jako probíhají výměny ve sportovních družstvech, měla by přirozeně probíhat i kulturní výměna mezi státy v Evropě a po celém světě. A pak bychom zjistili, že české umění má co říct svým lokálním, ale i globálním názorem.

Myslíte, že tomu může být v tomto případě trochu nápomocné i třeba to české centrum v Paříži?

Při příležitosti olympijských her určitě ano.

Dělal jste výstavu v Rudolfinu, v GHMP,... z jakého projektu, na kterém jste pracoval máte zatím největší radost? 

Pro mě byla zásadní trilogie výstav: Resetting / Jiné cesty k věcnosti v Galerii hlavního města Prahy, Fundamenty & Sedimenty. Vzpoura hraček 2011 v Městské knihovně a pak to byl projekt Motýlí efekt? / The Butterfly Effect? v Rudolfinu. Tyto projekty spolu nějakým způsobem souvisejí, rozvíjejí to, co bylo dané a  do jisté míry založené Resettingem. Na tuto kurátorskou trilogii navazuje ještě výstava, která se jmenovala Inverzní romantika rozvíjející dál vztah malby a současného obrazu k nějaké věcnosti a redefinice toho, co by dnes pro malbu mohl být námět, a jak se mění v rychlé digitální době, která pohrdá stabilními formami. Fascinuje mě, že malba do sebe dokáže integrovat všechny dynamické procesy, transformace, data, pohyblivý obraz, nové zkušenosti s novými médii a přetavit je v nový pocit, který je ve statickém médiu obrazu docilován zdánlivě jednoduše - prostřednictvím barev a linií.

Nepřipadá vám malba v současné době trochu upozaděná oproti ostatním médiím?

Domnívám se, že právě naopak. U tvůrčích lidí vzniká nějaká potřeba kompenzace všudypřítomné rychlosti. Obraz umí věci a procesy zastavovat, zpomalovat je a obhlížet z různých stran, dostávat se za povrch rychlosti a znovu zjišťovat a uvědomovat si, co to všechno dění kolem nás vlastně znamená. Tradiční média, jako je malba, socha nebo kresba v tomto směru plní důsledně svou funkci. Momentálně probíhá návrat zájmu o malbu, a to i v rovině sběratelství. Oproti tomu období kolem roku 2000, kdy se ještě silně projevoval vliv devadesátek, které vytěsnily malbu na okraj zájmu ve prospěch nových médií pracujících efektně s rychlostí a dočasností, tak přibližně v této době došlo k tomu, že se smysl pro nová média přesytil sám sebou a vše „novomediální“ najednou rychle zestárlo. Bylo potřeba zpomalit, zastavit se, přemýšlet a podívat se na umění zase jiným způsobem. Jakoby došlo k jakémusi cyklickému pohybu, neříkám zpátky, ale prostě po obvodu kruhu a umění se začalo pohybovat opět směrem k aktualizaci zobrazení, s rozmyslem a s nějakou potřebou hlubšího ponoru do toho, co prožíváme a s potřebou reflexe toho, co se to kolem nás nově a jinak děje. Věci a věcnost se nemění. Co se proměňuje je vztahové pole jejich vnímání. 

Děkuji vám za rozhovor a těším se na výstavu. 

Přečtěte si více o výstavě Art Grand Slam.