Paulina Skavová je umělkyně, jejíž práce se pohybuje na pomezí sochy a konceptu. Rozvíjí tradici figurálního sochařství, které je v jejím případě hravé a často erotizující ženskou krásu. Dočkáme se toho i v případě objektů pro výstavu ROW ROW ROW?
%20(1).jpg)
Vaše tvorba bude součástí skupinové výstavy ROW ROW ROW, která je naplánovaná na konec května. Jaký je váš osobní vztah ke sportu a jak se vám pracovalo s tématem veslování?
Téma sportu mě celkem baví, ale musím uznat, že díky zadání, jako je například výstava věnovaná pražským Primátorkám, jsem musela zabrouzdat do neznámých vod.
Co pro výstavu chystáte?
Objekt, na kterém budu pracovat přímo souvisí s tímto sportem, mám v plánu trochu přeobléci vesla do jiného kontextu, kabátku, než jak jsou užívaná. Snad se mi to podaří. Ve své práci se zaměřím na vesla nejen jako na objekt, ale i jako na nástroj, jakousi relikvii tohoto sportu, kterou bych tímto chtěla uctít a oslavit. Vesla na mě působí jako křídla, která víří vodní hladinu, až se nad ní skoro vznášejí. Tato lehkost a dynamika mě velmi inspiruje.
Není to pro vás poprvé, kdy pracujete se sportovní tématikou. Jako první se mi vybaví busta Mika Tysona nebo peříčkové boxerky. Proč zrovna box? Zabrousila jste ve své tvorbě i do jiné sportovní disciplíny, než je box a veslování?
Do světa boxu mě vtáhl Jiří Sozanský a náš první pes, kterého jsme si s manželem pořídili a který se jmenoval Tyson. Díky tomu vznikla sochařská dvojice Tyson a Tyson. Box je velmi fyzický, tělesný sport. Boxerské rukavice jsou takové podivné bizarní objekty, které mě fascinovaly svým tvarem a materiálem a které jsem si opět přetvořila k obrazu svému. Baví mě věci přetvářet. První sport, který mě ovlivnil a měl přesah do mé tvorby, byla sportovní broková střelba, které se profesionálně jako trenér věnuje můj manžel. Ještě za studií na AVU jsem vytvářela obrazy z prázdných brokových nábojnic, byly to takové mandaly.
.jpg)
Vím o vás, že ráda jezdíte na koni. Věnujete se kromě toho i jinému sportu? Myslíte si, že sportování nebo pohyb může člověku do života vnést více vnitřní pohody?
Díky koním, což je v současnosti náš největší koníček, není na další sport moc čas. Ještě když jsme s manželem bydleli v Trutnově, aktivně jsme lyžovali. Já milovala běžky, na které jsem vyrážela s naším psem Tysonem. Dnes máme aktivity napojené hlavně na naše zvířata, tedy jakýkoliv pohyb venku v lese absolvujeme společně s našimi třemi psi. Věnujeme se také naším koním. Práce kolem nich je spousta, s oblibou to nazývám naše agrofitnes. Myslím, že právě díky pohybu a aktivitám venku si může člověk vytvářet vnitřní pohodu.
Když se vrátím k boxerkám, ty jsou pokryty malými peříčky. Se zvířecími materiály jste pak pracovala i v případě kolekce pro České centrum v New Yorku, pro které jste vytvořila kolekci dámského prádla z peří nebo kožichů, ale jedná se také o paroží, které často kombinujete se svými sochami. Jaký byl záměr použití těchto materiálů? Souvisí to s uctíváním lesa a lesních tvorů, jimiž je vaše dílo skrz naskrz protkané?
Těch důvodů je více. Baví mě věci, objekty a předměty přetvářet a dávat jim jinou funkci. Ve změně povrchu z peří se z boxerských rukavic stávají podivní opeření tvorové. Ve své tvorbě často a ráda věci recykluji, tedy ani jedno peříčko nepřijde nazmar.
.jpg)
Dalo by se říct, že vás nejvíc inspiruje příroda? Dokonce prý žijete uprostřed lesa na hájence.
Je pravdou, že prostředí, ve které žijete a pracujete vás chtě nechtě ovlivňuje a tak tomu je i v mém případě. Blízkost přírody a koloběh života jsou má oblíbená témata.
Asi bych se normálně neptala na tak osobní otázku, ale v tomto případě… Váš manžel je Petr Zvolánek, trenér olympijských sportovců ve střelbě. Tady máme krásné propojení umění a sportu. Jak to funguje? Jste živým důkazem, který rozbíjí stereotypní tvrzení, že umění a sport se neslučuje? (Berte to prosím s nadsázkou). V jednom rozhovoru jsem zaslechla, že byste ani nechtěla žít s umělcem.
Na tuto otázku jsem se těšila. Myslím, že naše spojení je velmi funkční, harmonické a oba jsme si s manželem předali tu část, která nás v něčem posunula. Tedy spojení sochařka a sportovní střelec je v našem případě ideální. Jsem člověk, který má rád pravidla. Sochařina je v umění celkem náročná disciplína a bez té bych toho v ateliéru moc neudělala. A to je možná podobné jako u sportu, kdy je to často právě o osobní disciplíně a důslednosti.
Nevěnujete se však pouze sochařině, ale taky scénografii a divadelní nebo filmové tvorbě, pracujete pro Alšovu jihočeskou galerii. Na čem momentálně pracujete a na co se těšíte?
Právě jsme otevřeli výstavu Poslední hryz v Galerii Art Concept v budově Mánesu, kterou kurátoroval pan Adam Hnojil. Se Spitfire Company budu spolupracovat a vytvářet masku pro nové představení, které by mělo mít premiéru na podzim. V Alšově jihočeské galerii nás čeká nabitá sezona. A hlavní téma pro mě je v tuto chvíli výstava Primátorek, snad nezklamu.
%20(1).jpg)
Paulina Skavová (*1976, Trutnov) absolvovala gymnázium a dva roky na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích. Na Akademii výtvarných umění v Praze studovala u profesora Karla Nepraše až do jeho smrti v roce 2002. Je zastoupena ve sbírce Národní galerie a mnoha soukromých sbírkách po celém světě.
