„Fotbal je posledním posvátným rituálem naší doby“, tvrdil prý před lety legendární italský režisér Pier Paolo Pasolini. V polském Štětíně letos v Galerii Trafo proběhla výstava pod názvem First place in the table? (První v tabulce?), která se věnovala umělecké reflexi tohoto sportu i jeho socio-kulturních (zdaleka ne vždy jen pozitivních) konsekvencí.
.jpg)
Fotbal jako zrcadlo společnosti
Kurátoři v textu k výstavě First place in the table? popsali, že lze podle nich fotbal vnímat jako metaforu dnešního světa či jako zrcadlo odrážející procesy a fenomény současnosti, které vypovídají o pravidlech dnešních mezilidských vztahů. Na jedné straně jde o masovou podívanou, která reflektuje otázky spojené s konflikty, válkami, politikou, kapitalismem a sociálními nerovnostmi, na druhou stranu tento sport významně posiluje pocity soudržnosti ve společnosti.
Pozornosti upřené směrem k fotbalu využily například členky ruské skupiny Pussy Riot, když 15. července 2018 během druhého poločasu finálového zápasu mistrovství světa ve fotbale, které proběhlo v Rusku, vtrhly na hřiště stadionu Lužniki v Moskvě a dočasně přerušily zápas, aby znovu demonstrovaly svůj nesouhlas s kremelskou politikou. Jejich performance se na výstavě First place in the table promítala ze záznamu.
Že je fotbal dnes stále velmi mužskou, až šovinistickou disciplínou, zdůraznila skupina FEMEN, která před lety v Kyjevě demonstrovala proti EURU 2012: „Hlavní myšlenkou šampionátu, jak ho chápe UEFA, je vydělat peníze, sexuálně zneužít ukrajinské a polské ženy a opít muže. Jsme proti Euru 2012. Útočíme na všechny symboly spojené s mistrovstvím," vysvětlila tehdy za FEMEN aktivistka Alexandra Ševčenko. Na výstavě bylo opět prezentováno video z performativní demonstrace.
Na druhou stranu výstava tematizovala také fakt, že emancipační potenciál fotbalu neustále roste. Ženský fotbal je čím dál víc na vzestupu a jsme také svědky vstřícných gest fotbalové komunity vůči LGBTQ+. Prvním profesionálním fotbalovým hráčem, který se veřejně přihlásil k homosexuální orientaci, byl Justin Fashanu a stalo se tak v roce 1990, další následovali.
Velké příběhy pro malé lidi
Fotbal má schopnost vyprávět velké příběhy. I malý fotbalový klub se může stát plochou, na níž se promítají tajné touhy a nenaplněné ambice jeho příznivců. Fotbaloví fanoušci rádi sní o tom, jak jednoho dne jejich tým uzavře sezónu prvním místem v tabulce.
„Skuteční fotbaloví fanoušci pocházejí z dělnické třídy a ti si dnes nemohou dovolit přijít na zápas,“ poukázal na smutný fakt legendární francouzský fotbalista Eric Cantona. Umělec Lukasz Surowiec vytvořil pro výstavu First place in the table? pohár s nápisem: „The best player is a tax payer“ neboli „Nejlepším hráčem je daňový poplatník“, čímž poukázal na astronomické sumy, které vrcholoví fotbalisté vydělávají (a i na paradoxní propast mezi nimi a oním fanouškem z dělnických vrstev, který chodí výše zmíněné velké příběhy jen snít).
Velké fotbalové stadiony jsou dnes dostupné jen bohatým. Průlom se ale děje, důkazem je například vznik hnutí Proti modernímu fotbalu, které zpochybňuje ekonomickou dominanci logiky zisku. V roce 2005 se skupina fanoušků Manchesteru United spojila a založila FC United of Manchester jako reakci na odkup klubu z Old Trafford rodinou Glazerů. Převzetí United Glazerovými bylo „katalyzátorem a poslední kapkou“ pro fanoušky, kteří byli frustrováni událostmi mimo hřiště: „FC United se snažilo změnit způsob, jakým je fotbal řízen, a postavit fanoušky do centra všeho dění,“ stálo v prvním prohlášení FC.
Naděje umírá poslední
Výstava představila také například polskou skupinu Nagrobki (Náhrobní kameny), již založili dva výtvarní umělci Maciek Salamon (nar. 1984) a Adam Witkowski (nar. 1978). Jejich texty většinou pojednávají o smrti a umírání. Salamon a Witkowski mají na kontě několik kultovních alb a vytvářejí také hudbu k divadelním představením. V loňském roce, před EURem 2020/2021, nahráli „fotbalovou“ píseň Nadzieja umiera ostatnia (Naděje umírá poslední). „Problém je, že máme rádi fotbal, ale ne zcela respektujeme národní hodnoty, které s ním bývají spojované,“ komentovali svou píseň umělci.
Identita pouličního umělce z Lodže, který se představuje jako Janusz III Waza, zůstává neznámá. Jeho surrealisticky absurdní nápisy na zdech vycházejí z nenávistných projevů fotbalových fanoušků. Až na výjimky se Wazova díla týkají dvou lodžských sportovních klubů: ŁKS (Łódzki Klub Sportowy) a RTS (Widzew Łódź, od roku 1922 Robotnicze Towarzystwo Sportowe Widzew). A nejde zdaleka o jediný případ, kdy se polští umělci vymezují vůči fanatismu specifickým humorem. Performance s prostým názvem Fotball se uskutečnila v rámci vernisáže výstavy Fakty 74 v roce 1974 a podíleli se na ní umělci Natalia LL, Andrzej Lachowicz, Jerzy Rosołowicz a Kajetan Sosnowski. Bezprostředním impulsem bylo blížící se mistrovství světa ve fotbale v Mnichově, které v Polsku doprovázela masivní propaganda národního úspěchu. Zbigniew Warpechowski oblečený v originálním dresu fotbalového týmu Śląsk Wrocław se před vstupem do galerie namočil do vody a bláta. Takto vtrhl mezi návštěvníky, kopal před sebou míč a jako by omylem při tom zničil sochu Kajetana Sosnowského. Pak upadl, simuloval zranění a snažil se od nešťastné události „odvést pozornost“. I tato performance, podobně jako mnohé další, se na výstavě First place in the table promítala ze záznamu.
Výstava probíhala od 21.4. do 24.7. 2022.
