Rozhovor s malířem Theodorem Pištěkem o jeho spanilých cyklojízdách Evropou po boku oscarového režiséra.
TEXT: PETR VIZINA, JANEK JAROS
Bavíme se o dešti, který nás zastihl cestou na kole do Mukařova,
kde se Pištěkova rodina vrací na letní byt už od generace jeho otce, slavného herce. U vrat nás vítá výtvarníkův jezevčík, Mistr nás vede do koupelny, nabízí ručník a čaj. Ví, jak nám je. Vždyť kolo je jeho vášeň.
PV Kdy jste začal jezdit na kole?
TP Sem, do Mukařova jsem jezdil od nějakých čtrnácti let každou sobotu nebo neděli z Prahy, takže jsem začal před nějakými osmdesáti lety! Měl jsem kolo od Periče, jestli znáte tu firmu. Dokonce jsem měl cukání, že u něj v klubu začnu jezdit, jenomže potom jsem začal chodit na výtvarnou školu a trénování přes den nepřicházelo v úvahu. Kolo jsem, myslím, dostal za slušné vysvědčení, mělo zelenou metalízu, vzadu trojkolečko se švédskou přehazovačkou a speciální hluboké ráfky s pologaluskami. Hned jsem je s kamarádem vyhandloval za galuskáče, takže jsem měl závodní kolo. Perič měl dílnu v Praze na Kozím plácku. S tím kolem jsem byl tenkrát hvězda.
PV Kolo vám koupil tatínek?
TP Určitě ne, poněvadž tyhle věci všechny zařizovala máma. Někdo jí poradil, aby jí kolo pro mě postavili u Periče. Takže když bylo slušné počasí a sucho, jezdil jsem každý víkend tam a zpátky na kole. Taky jsem si několikrát pěkně namlátil. Tady v Mukařově tehdy byla obyčejná prašná silnice, hlavní už tehdy byla asfaltová. Ale tehdy jsem po cestě z Prahy obyčejně potkal odhadem tři auta! Taky cyklistů jezdilo strašně málo. Na silnicích se tehdy nic nedělo, za války tu jezdil autobus na dřevoplyn, dojel do Uhříněvsi, řidič musel vylézt na střechu s pytlem bukového dříví, nasypal je do kotle, chvíli jsme čekali a pak se jelo dál. Později tu jezdil pan Trojánek s koňmi a vozil fůry písku, to byl veškerý místní provoz, v Říčanech byla dvě auta. V Mukařově bydlel jeden bohatý hostinský, jeho syn dostal kolo dřív než já. Příšerně jsem mu záviděl. Měl totiž, a to budete čubrnět, bambusové ráfky! Bavíme se o čtyřicátých letech, nedlouho po válce. Kolo mi vydrželo dost dlouho, byla moje zábava o víkendu v sezoně kolo „pucovat“, mýt a olejovat řetěz, velmi pečlivě jsem o stroj pečoval. Postupem času jsem měl na kolo míň času, hlavně mi přibyla povinnost vozit maminku autem z Prahy. Většinou jsem tedy přes léto nechával kolo v Mukařově a jezdil po zdejších okruzích, od jedničky po čtyřku, jak jsem si je pojmenoval podle namáhavosti. Dnes už na to nechci ani myslet, tehdy to znamenalo projížďku nádhernou krajinou. Když jsem naposledy jel autem po svých bývalých trasách, viděl jsem, že je všechno zastavěné jako ve městě, pole i lesy jsou pryč.
PV Sledoval jste jako kluk závodní cyklistiku?
TP S klukama z obecné jsme se chodili dívat na dráhu do Strašnic. Na velká esa, jako byl Cihlář nebo Vojtěchovský, Černoch, ta jména už ani nebudete znát.
„
Stále jsme byli ve středu pozornosti. Ve Francii pivu moc nedaj’, takže všichni koukali, že Forman vypije na žízeň devět třetinek Heinekena.
PV Pamatujete, kdy jste jako cyklista začal jezdit v přilbě?
TP Až když jsme začali jezdit na mezinárodních tratích. A Miloš Forman byl paličatý, nechtělo se mu helmu nosit. Když jsme v roce 1990 přijeli na filmový festival v Karlových Varech z Paříže, nenasadili jsme si je, ale měli je s sebou. Jen kvůli televizi jsme chtěli vypadat dobře. Ale taky jsou to moje nejhorší cyklistické chvíle. Byli jsme zvyklí z Francie, Belgie, Holandska nebo západního Německa být jako cyklisti pány silnice, všichni vám dávají přednost. Jenomže když jsme přijížděli do Varů, dostali jsme se ve stoupáku do štrúdlu Tatrovek 111, všechny čoudily naplno z výfuků, myslel jsem, že nedojedu. Návrat do vlasti byl hrozný.
PV Pěkná, drahá kola jste si začal pořizovat, až když jste s Milošem Formanem soutěžili o to, kdo bude mít lepší.
TP Soutěživost přišla později. Miloš Forman byl, řekl bych, zdravotní cyklista, ježdění byla akce pro zdraví. Kolu jako takovému rozuměl jen málo, když píchl galusku, musel jsem mu ji přezout. V Anglii ho nachytali, když si kupoval kolo. „Člověče, mám kolo Bob Jackson!“ telefonoval mi nadšeně. Když jsem pak kolo viděl, byla to úplná hemerka. Zatímco mým kritickým momentem bylo, když mi stojedenáctka foukala do obličeje, Milošovým kritickým momentem bylo, že musel být ve všem nejlepší. Když vidíte Francii takzvaně zezadu, z okresních silniček a obecních cest, je to něco nádherného. Miloš měl na starost trasu, takže jsme bloudili, ale v každé vesničce, kam jsme přijeli, jsme byli za pozoruhodnost. Babky a dědkové se seběhli podívat na dva zpocené blázny na kolech, kteří zastaví u hospody, Miloš si tam dá čtyři piva a zapálí si doutník. Byli jsme za úplné Marťany.
V jedné takové vesnici měl Miloš něco s přehazovačkou, to víte, Bob Džekson! Přijeli jsme do dílny jak z francouzského filmu. Venkovský mechanik, dědek s cigaretou, to Milošovi opravil. Když jsme odcházeli, opravář procedil přes cigaretu směrem k mému bílému raleighovi: „Ale pán má lepší kolo.“ To se nemělo stát! Jakmile se vrátil domů do USA, nechal si ihned u Specialized postavit nové kolo. Samo sebou, když viděli zákazníka, který na to má, vyváděli s ním psí kusy, zkoumali délku lýtek, posez, málem mu měřili i tep. Prostě jako když si kníže nechává ušít smoking. Potom s tím kolem přijel, že mi v našem zápasu zasadí ránu, opravdu mu tam namontovali to nejdražší, co bylo k mání. Nojo, jenomže v té době už mi Štěrba objednal druhé kolo, tentokrát z Itálie. Ani já jsem nechtěl být ten druhý! V kufru, vykládaném sametem, mi dorazil rám s výbavou včetně tehdejší horké novinky, zadním desetikolečkem od Campagnola, prvním, které Štěrba montoval na rám. Campagnolo nemá, alespoň to platilo, nejlepší zvuk, japonské převody oproti tomu jedou jak samet. Capmagnolo rachtá, ale maká spolehlivě. Překvapilo mě to, když jsem prvně na kolo sedl. Kolo bylo postavené a Štěrba se mě ptal, jak ho nastříkáme. Co jiného mě mohlo napadnout než nechat kolo nastříkat v barvě porsche. Měli jsme s Formanem další rande v Paříži, čekal tam se svým bicyklem a já z kufru vytáhl porsche. Takhle jsme blbnuli.
Přečtěte si celý rozhovor v tištěném magazínu Sport in Art.
Můžete si pořídit aktuální číslo nebo si tištěný magazín výhodně na rok předplatit.
