Jakub Flejšar: Umění vás učí respektu k věcem, kterým nerozumíte myslí, ale cítíte je vnitřně

Jste bývalým trenérem Evy Samkové, královny bílé stopy, snowboardcrossařky, mimojiné vítězky Zimních olympijských her 2014 v Soči. Říká se, že jste to byl vy, kdo kreslil Evě ten pověstný knírek před závodem. Je to pravda? Jak jste si užíval roli trenéra? 

Ano je to pravda, proto jsem vlastně se snowboardcrossem jezdil. Nikdo tam neuměl moc kreslit, tak jsem to celé vzal na sebe a beze strachu jsem Eff kreslil knírek – koneckonců mám na to školy. Jinak k užívání si role trenéra – tu jsem si ve své době užíval a myslím, že jsem si jí užil dost na to, abych se mohl posunout zase dál. Ale být Evky trenér mi bylo ctí, je to člověk se kterým chcete být, i když už s ním nepracujete.

Věnujete se kromě snowboardingu i jinému sportu? Máte nějaký vztah přímo k veslování?  

Já jsem vždycky dělal, co mě baví a sporty mě baví téměř všechny. Ačkoliv mi třeba i nijak skvěle nejdou, vždycky si je užívám. Fotbal, florbal, lyže, sk8, brusle, kolo, plavání. Vesluje plno kamarádů, ale na mě je to moc dřina, jsem víc hračička než dříč. 

Našel byste nějaký průsečík mezi uměním a sportem? Jsou si tyto dvě na první pohled odlišné činnosti něčím podobné? 

Nad tím po ukončení kariéry sportovce a trenéra uvažuju neustále. Ve své podstatě jsou si hodně podobné a na sebe navazující. Ani bych to nenazval činnosti jako spíš životní postoje, možná dokonce duchovní cesty. Oba tyto směry vás připravují na život. Každý v trochu jiné životní fázi, každý jiným způsobem – sport hmotně, umění duchovně. Sportem by se mělo podle mě začínat – učí vás disciplíně, prohrám, výhrám, vyrovnáváním se s emocemi, učí vás překonávat sebe sama, vyrovnávat se s bolestí (fyzickou i psychickou). Je to úžasný nástroj na posílení sebe sama a svého sebevědomí. Umění vás učí hledat něco uvnitř – nahlížet nevědomě na svojí duši, učí vás respektu k věcem, kterým nerozumíte myslí, ale cítíte je vnitřně. Dokáže vám navodit jakoukoliv emoci si žádáte a učí vás tak pracovat se sebou iracionálně – což v době, která klade na mysl (možná až přehnaně dle mého názoru) hlavní důraz, je něco velmi důležitého. 

Pod vašima rukama vznikají především sochy v nadživotní velikosti, sestávají z mnoha fragmentů, které pak dohromady tvoří figuru. Chystáte něco podobného i pro výstavu ROW ROW ROW v Račicích?  

Ano, je to 4x4 m veliká figura veslaře složeného z krychlí a kvádrů. Vypadá, jakoby jste si jí načrtli tužkou. Není to klasicky sochařsky hmotná věc, ale vlastně takový náznak. Figura tak působí z každého úhlu pohledu trochu jinak. Když kolem ní jdete, ztrácíte se v ní. Socha vlastně pohlcuje vaše vědomí, snažíte se použít mysl a najít něco, čeho se chytit, aby jste si to mohli racionálně vysvětlit, ale z mnoha pohledů jen narážíte na změť linek. Je to přesně ta ukázka toho, kdy racionalita je vám k ničemu a musí nastoupit pocitovost. 

Myslím, že to bylo v rámci jednoho ročníku sochařského festivalu Sculpture line, kdy na Proseku vyrostla vaše Cvičící figura. Existuje více soch inspirovaných sportem?

Ona každá figura vlastně vychází z anatomie těla a určitých proporcí, které se musí dodržovat. A tak by se dalo říct, že i moje sedící a vlastně i všechny jiné  figury mají sportovní základ. Ale chceme-li hledat sportovní sochy, dřepující figura je jasná. Pro Jizerskou 50 jsem udělal obrovskou sochu o velikosti asi 12 metrů (aktualně ji můžete vidět na výstavě v Ostravě) – což je běžkař doběhnuvší do cíle. Jmenuje se Rozpad – Rozklad,  protože se v cíli začne uvolňovat, až rozpadat na jednotlivé kousky. Ale je toho ještě mnohem víc. Asi by se dalo říct, že se mě sportovní téma drží, i když už netrénuju.

Nejčastěji při své tvorbě používáte dřevo a kov. Prý to vystihuje váš vztah k přírodě a ke smyslu lidské existence vůbec. Jak to máme chápat?  

Asi si umím přiznat že mé tělo stárne a že jednou umře. Materiály, které používám to mají podobně. A když máte dostatek citu na to si těch postupných fází rozpadu a umírání všímat, tak vás ta proměna fascinuje. Najednou zjistíte, že je dokonalost v té fázi, kdy je věc nová, vyleštěná, pevná a voňavá, ale stejně tak i ve fázi, kdy začíná reznout, šednout, vlhnout a hnít. Když se začne rozkládat a lezou v ní brouci, tak má zase jiný kouzlo. Dochází vám, že život je proměna a nic není navždycky. Chtít, aby vás něco přežilo je zbytečné a nedůležité. Je to vlastně jen neschopnost si přiznat, že jednou nebudete. 

Je nějaká socha, na kterou jste nejvíc hrdý? 

Asi ne. Hrdost je pro mě slovo, které je příliš propojené s myslí a s národem a sklonem ho ochraňovat a bránit. Mám pocit, že hrdost zapříčiňuje plno zla. Asi bych radši použil slovo spokojenost. Myslím, že každá plastika je popisem mne a mého nastavení v době kdy vznikala. Nejvíc mě vždycky fascinují moje nejnovější věci, protože je to otisk mojí duše a úrovně vědomí, ve které se aktuálně nacházím.

Dokážete si spíše představit život bez umění nebo život bez sportu?  

Dokážu si představit obojí, ale ani v jednom bych nechtěl žít. Myslím, že úkolem schopných lidí by mělo být snažit se, aby všechny děti měly možnost zažívat obojí. To je cesta výchovy, která dokáže posunout celou společnost. Je fajn, že existují lidé, kteří to už pochopili a snaží se tyto dva světy propojit. Mimochodem, právě opouštím ateliér a jedu si zahrát florball. 

Tak hezký den.

Jakub Flejšar (*1980) je významný zástupce českého moderního sochařství. Studoval na pražské VŠUP v ateliéru Socha II. u prof. ak. mal. Jiřího Beránka. Jeho tvorbu charakterizuje hra s prostorem, jeho pochopení a doplnění – nejčastěji pomocí lidské figury či jejích fragmentů, které nabývají postupně až abstraktních forem. Nejpoužívanějším materiálem je dřevo a kov. Tyto materiály vystihují autorův vztah k pomíjivosti a odrážejí ústřední téma tvorby, jímž je nalézání smyslu existence člověka. Vedle sochařství se proslavil také ve světě snowboardingu jako bývalý reprezentant a trenér olympijské vítězky ve snowboardcrossu Evy Samkové.