Atletické disciplíny prostupují současným uměním často s velmi subtilním sdělením. Otisknuty v uměleckých dílech nenápadně svádějí na scestí v rozumění vlastním funkcím v lidské společnosti a zpochybňují vyhraněnost svého pojmosloví. Kata Geibl si vybírá hod koulí pro zdůraznění širších ekologických otázek, Nabilah Nordin používá pro svou plastiku název Skok do výšky jen jako vodítko k interpretaci, ve které se divák postupně ztrácí. Francouzský malíř Didier Viodé v běžeckých obrazech přivádí pozorovatele k univerzálním existenciálním úvahám a koláž Anne Desmet jemnou estetickou formou reinterpretuje kulturní symboly.
Fotografie Katy Geibl The Shot Put Before the Throw (v překladu Fotka těsně před hodem, 2021) je součástí série There is Nothing New Under the Sun (v překladu Nic nového pod sluncem, 2021) zkoumající dopad přehnaného individualismu na životní prostředí. Setkáváme se se zobrazením postavy, která drží v ruce kouli připravenou k hodu; záběr však obsahuje pouze fragment těla, který oko diváka poutá spíše k detailům jeho povrchu než ke konkrétnímu narativu. Sportovec je na fotografii vyňat z kontextu, přesto se nelze zbavit dojmu, že je jeho čin pouhým zlomkem širších událostí. Hod koulí se zde tak vyvazuje z jakýchkoliv okolností, přesto jsou neustále přítomny v neurčité podobě. Struktura sportovcovy kůže stejně jako materiálu koule, kterou tiskne ke své šíji, nabízí diváku rozjímání nad povrchy, ve kterých může najít jistou sounáležitost. Výjev evokuje ztotožnění člověka s dalšími přírodními objekty a zasazuje ho do spletitých přírodních mechanismů. Umělkyně se snaží skrze jemné náznaky poukázat na lidský postoj k životnímu prostředí a jak řekla pro magazín Foam, dává mu prostor k zamyšlení: „Neexistují jasné odpovědi, ale naopak nejednoznačné otázky. Které si dříve či později musíme položit, protože jsme nejen dědici systému, ale také pod ním trpíme.“
Dílem High Jump (Skok vysoký, 2022) z modelovací epoxidové hmoty a tvarovatelného plastu dekonstruuje Nabilah Nordin klasickou figuru. Otevírá experimentální pole při tvorbě samotné, ale nechává ho přístupné i v interpretaci. Nestabilita, kterou materiál svou formou navozuje, se harmonicky projevuje i v tématu, jímž je kolísání mezi statikou a pohybem. Odhaluje tak možnosti jejich nastávání v závislosti jednoho na druhém. Jakási hybridita objektu odporuje jeho jednoznačnému zařazení pod konkrétní situaci či předmětnou kategorii. Hravost svěřená nejen deformujícímu se tvaru působí dojmem spontánnosti a pokusů, které si se sportovními výkony většinou nespojujeme. Smyslové zkreslení, kterému při pozorování pohybu jako je skok do výšky podléháme, zase naopak toto dílo může navozovat. Textura díla je hrubá a nerovná, vytváří pocit hmatatelnosti a materiálnosti, ale zároveň je patrná zvláštní neuchopitelnost a fluidnost; v posledku nás k evokaci skoku do výšky přivádí název díla, zbytek se rozpadá v náročnosti myšlenkových procesů, jimiž plastiku objevujeme.
Akrylová série Run (Běh, 2022) od Didiera Viodé obnažuje sportovní figury v jakémsi metafyzickém vakuu. Umělec pracuje se zakřiveností prostoru, jako by chtěl přiblížit umělecký výjev perspektivě, kterou naše oko při sledování sportovních výkonů zaujímá, když se snaží obsáhnout právě se odehrávající časovou situaci význačnou svou pomíjivostí a plnou napětí. Na některých malbách se divák setkává s celou postavou běžce či běžkyně, na jiných si obraz vystačí se záběrem jen na část těla, snad jako když sledujeme závod a přes hlavy ostatních diváků nedokážeme pojmout celou postavu. Zde se však jedná o poněkud jinou situaci: autor sportovce izoluje a ponechává řevnivost davu stranou. Zvláštní neurčitost vzduchoprázdna tvořícího sportovci pozadí vstupuje do kontrastu s důrazem na detail jako je logo značky na běžeckých šortkách.
Obličeje nejsou zřetelné, identita běžců je neznámá. Tato podivná nejasnost jak běžícího jedince, tak odejmutého prostředí vyvolává zvláštní atmosféru otevírající univerzální existenciální otázky. Běžec se nezdá být v prvé řadě sportovcem, ale člověkem. Pozoruhodná je práce se štětcem, jehož tahy působící dojmem nenucenosti, jako by rozmělňovaly přirozeně ignorovaný chaos.
Koláž Anne Desmet Discobolos – Fragments (2019) v sobě mísí různá média: útržky řeckých bankovek a různé přírodní a umělé materiály. Dílo je inspirováno antickou sochou zobrazující mužského atleta při hodu diskem a svou výpověď zakládá na kontrastu. Už jen mezi materiály nalezneme části organické, syntetické, tvrdé, drsné či jemné a měkké, s různým původem a významem. Symbolika je silně zakotvena v odkazu na starořeckou sochu spojovanou s klasičností, uměleckou tradicí, vznešeností či vysokou sochařskou kulturou. Zároveň nese výraznou konotaci ideálu lidského těla; jedná se tedy o nadčasové téma sahající do antického Řecka, kdy byla krása neoddělitelnou od dobra a ctnostného života. Představa krásy v dnešním světě, kdy je nám její ideál doručován reklamou, pop-kulturou či sociálními sítěmi, směřuje od ctnosti spíše k úspěchu a bohatství. Identičtí Discobolové v řadě se zároveň stávají funkční upomínkouna masovou výrobu a spotřebu, tak typické pro kapitalistický dnešek.
Skrumáž symbolů, kterými Discobolos disponuje, přináší umělkyně v promyšlených materiálech, kterými dosahuje vyjádření oné skepse vůči tradici. Dílo odkazuje na historii a odkaz Řecka jako civilizace, která ovlivnila mnoho aspektů západní kultury. Fragmenty řeckých bankovek, předcházejících aktuální řecké měně – euru, ovšem upomínají na ekonomický aspekt Řecka jako země, která se potýká s finančními krizemi a problémy a zdaleka se nedá označit za nesamostatnou a dějiny určující. Kontrast se tak odehrává prostřednictvím pečlivě zvolených materiálů především v tematizaci minulosti a současnosti, ideálu a reality.
